[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vlastně to začalo už na předporodním kurzu, kde nám porodní asistentka říkala, že je u nich v porodnici zcela běžnou praxí, že dávají novorozené děti na několik hodin „ohřát“ do inkubátoru či na jakousi podušku. Maminka má pak prý po porodu čas se zotavit a děťátku to údajně také prospěje.
Manžel ihned vykulil oči a vymrštil ruku k dotazu, zda si miminko prostě nemůže vzít on a chovat ho a zahřívat vlastním teplem – no, a nakonec to tak vlastně dopadlo…
Když nám po porodu, prvním přiložení a nezbytném ošetření chtěli naprosto zdravou Evelínku odnést „zahřát“, manžel naprosto kategoricky oznámil, že zahřívat bude on! Personál porodnice kupodivu nic nenamítal. (Podotýkám, že manžel má skoro dva metry, ruce jako lopaty a vousy a vlasy jako Krakonoš.) Ostatně manžel se umí naprosto v klidu zeptat takovým způsobem, že je takřka nemožné říct mu „ne!“.
A tak celá naše nově „obrozená“ rodina putovala na objednaný nadstandard; já ležela a odpočívala, manžel „ňuchal“ Evelínku a cosi jí broukal. Hlavička i tělíčko naší holčičky se mu vešlo takřka do dlaně, jen hubené dlouhé nožky legračně vykukovaly. Evelínka u něj ani nepípla, valila na něj temná kukadla a za chvíli usnula.
Během 4 dní v porodnici jsem si všimla, že se na manžela chodí sestřičky nenápadně koukat, dokonce bych se vsadila, že „proběhlo“ i několik fotek – zamilovaný obr a jeho mimino byli pro personál veselou atrakcí.
Už tehdy v porodnici jsem začínala tušit – to berte samozřejmě s nadsázkou – že v naší domácnosti budu páté kolo u vozu. Vlastně ne, budu perfektní kojná a chůva! Později se ukázalo, že mě zbytek rodiny pasoval ještě na střihače maličkých nehtů, vysávače nudlí, maséra bolavého bříška a kuchaře se specializací na miminkovské „blafy“, jak říká pokrmům pro kojence můj muž.
Evelíce stačila přítomnost táty a trocha vody. „Buď v klidu, ženo, my se najíme lásky,“ říkával.
Evelínka má samozřejmě ráda i mě, vždyť spolu trávíme celý den! Manžel chodí normálně do zaměstnání. Když ale přijde domů, už se nevrhá ode dveří na lednici a nekontroluje obsah kastrolů na sporáku, ale první jeho kroky míří k Evelínce.
Vypráví jí, co dělal, stěžuje si na šéfa, chválí skvělou držkovou v nové kantýně, šimrá ji vousy na patičkách – Evelínka se všemu chechtá a tátu hltá pohledem. Už jsme také zjistili, že pokud chceme, aby se kupříkladu očkování a podobné drobné nepříjemnosti obešly bez pláče, musí Evelínku k lékaři doprovázet táta.
Kamarádky mi závidí (v dobrém, samozřejmě), že i v době plného kojení jsem mohla jít bez obav večer cvičit, plavat či s kamarádkou na kávu. Evelíce prostě stačila přítomnost táty a trocha vody (kdo by ohříval pro případ nouze odstříkané mléko, že…), a klidně zapomněla na pozdní večerní či noční kojení. „Buď v klidu, ženo, my se najíme lásky,“ říkal mi vždy manžel, když jsem s lehkými obavami odcházela.
Velmi vtipná byla historka z kojeneckého plavání, kdy Evelínka proplakala první dvě lekce, ačkoliv se doma ve vaně chovala jako tulení mládě. Vážně jsem uvažovala o stornování kurzu a vrácení peněz, instruktorka mi ale poradila, ať zkusím poslat do vody místo sebe manžela, když mají s dcerou tak pěkný vztah. (Naštěstí šlo o sobotní kurz, protože jinak by to manželovi v práci už neprošlo.)
Tatínkova přítomnost v bazéně změnila Evelínku opět v malého tuleně, který se během čtvrt roku začal nadšeně potápět, neustále se chechtal, cákal, dožadoval se vyhazování. A ten úžasný pohled na mého muže! Na obra brodícího se malým bazénem, majícím vodu po pás (ostatní maminky po prsa) a zpívajícím zvučným basem „Had leze z díry, vystrkuje kníry…“. Obr navíc do rytmu pohazoval výskajícím kojencem jako pingpongovým míčkem, až se mu vousy a břicho natřásaly! Když video z plavání viděli příbuzní, váleli smíchy.
Nyní je Evelíně rok a táta je pro ni stále hvězda, za kterou je ochotná se batolit až nakonec světa, a já se někdy trochu předčasně obávám doby, kdy bude dcera v pubertě a její vousatý princ (kterého by kůň rozhodně neunesl), už pro ni nebude životní láskou. A tak je asi na čase pořídit si další z plánovaných tří holčiček!
(Johanka K., 32 let)