[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jmenuju se Eva a je mi 35 let. Anežka je docela vymodlené dítě, dvakrát jsem potratila a třetí těhotenství bylo od počátku rizikové. Proto jsme s mým mužem Štěpánem vděční, že ji máme. I proto, že už moc nepočítáme, že by se podařilo pořídit Anežce sourozence.
Každý z nás ale k tomuto faktu přistupuje jinak. A dobře vím, že je to dáno hlavně tím, jak jsme sami byli vychováváni. Já mám dva bratry a jsem zvyklá, že doma se všechno bralo v poklidu a bez zbytečných emocí.
Rodiče nebyli nijak úzkostliví, naopak nás od malička vedli k co největší samostatnosti a já jsem jim za to dnes vděčná. Stejný model se snažím uplatňovat i u dcery.
Samozřejmě ji chráním úměrně věku a rozhodně neriskuju, zároveň jí ale takzvaně „nestojím věčně za zadkem“ a chci, aby si na řadu věcí přišla sama a získávala zkušenosti, někdy i za cenu toho, že to nemusí být úplně příjemné. Ale jak jinak jí vysvětlit, že trouba pálí, než tím, že si na ni prostě sáhne?
Můj muž je pravý opak. Jedináček, vychovávaný přehnaně se strachující maminkou. Vyprávěl mi, jak ještě ve třetí třídě musel spát v noci v čepici, aby nenastydl, a podobných historek má v zásobě spoustu. Ačkoli se tomu dnes směje a sám uznává, že to jeho máma přeháněla, má v sobě tuhle úzkostlivost už nadobro zakořeněnou a o Anežku se bojí mnohem víc než já. A tchyně jakbysmet.
No a tohle všechno teď eskaluje u problému stravování, který v posledních týdnech řešíme. Anežka nikdy nebyla velký jedlík a odmala je docela umění do ní dostat pořádnou porci jídla.
Tím, že jsem s ní doma na mateřské, našla jsem postupně způsoby, jak ji k jídlu přimět, ale bylo to čím dál těžší a poslední dobou nesní prakticky nic. Respektive nic, co jí nabídnu já. Kdyby bylo na ní, jedla by jen sušenky, čokoládu, meloun, křupky a suché rohlíky.
Byla jsem s ní i u doktorky, aby se vyloučilo, že jí něco je, a testy žádnou nemoc opravdu neukázaly. Lékařka mě ubezpečila, že je to v tomto věku celkem normální, děti zkrátka testují, co mohou, co jim projde, a proč by jedly brokolici, když nakonec dostanou sušenku?
„Žádné dítě dobrovolně hlady neumře. A pokud vynechá oběd, u večeře ho hlad dožene a nají se. A být jeden den bez oběda mu opravdu neublíží,“ uklidňovala mě.
Její názor se mi líbí, já to vidím podobně. Protože Anežku znám a vím, kdy nemá hlad, kdy jí jídlo nechutná a kdy si vymýšlí a zkouší to. Takže být to jen na mně, nechám ji prostě o hladu. Nenutím jí jídla, která jsou nedobrá nebo pro dítě problémová. Ale když odmítá i to, co jí vždy chutnalo, má prostě smůlu.
Jenže Štěpán to vidí jinak. Nemůže přenést přes srdce, že by to nebožátko nedostalo najíst. S tchyní za zády razí metodu: „Ať má klidně k obědu pikslu sušenek, hlavně že něco sní!“ A to je zdroj našich věčných hádek.
Ve všední dny to ještě jde, přes den si to dělám po svém a u večeře máme tak poloviční šanci, že se Anežka nají normálně, protože už má opravdu hlad. Ale víkendy jsou hrozné. Štěpán je už od rána na stráži a když vidí, že odnáším Anežčin talíř od snídaně nedotčený, běží za ní s nějakou jinou dobrotou. A proč by pak ona jedla to, co jí připravím, že?
Hádáme se kvůli tomu čím dál víc. Já jsem naštvaná, že následky jeho přístupu pak musím v týdnu řešit já, on se rozčiluje, že je taky rodič a má právo do toho mluvit. Marně mu vysvětluju, že Anežka není hloupá, naopak, a že jeho metoda nám do budoucna přinese jen problémy, protože se naučí, že nemusí jíst nic a vždycky si pak vydupe svoje.
Štěpán je přesvědčený, že ji to přejde stejně rychle, jako to začalo, a když bude pár týdnů na sušenkách, svět se nezboří. Tchyně ho v tom mohutně podporuje a já už kolikrát rezignuju a odcházím od stolu rovnou, když vidím, co muž dceři cpe.
Tak nevím. Jsem krkavčí matka, která je na dítě moc přísná? Nebo jde na to špatně můj muž? Co máme dělat?
Eva, 35 let