[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Třiatřicetiletá Pavla o tom ví své. V rodině je už od jara za krkavčí matku. Proč? „Protože jsem vyslyšela přání své dcery a dala ji do školky. Pro dobro její, jejího mladšího brášky i svoje vlastní,“ konstatuje mladá žena, která ale ve vlastní rodině narazila.
„Děti od sebe dělí zhruba dva roky. Plynule jsem z jedné rodičovské dovolené přešla do druhé. Je pravda, že i já jsem dlouhou dobu brala jako fakt, že budu zkrátka pět let doma s oběma dětmi a obě půjdou jednou do školky současně. Zpětně si ale myslím, že mě k tomu názoru tak nějak vmanévroval manžel a celá rodina, já bych asi uvažovala trochu jinak,“ zamýšlí se Pavla.
Tráví totiž s dětmi nejvíc času, je jejich máma, a tak si myslí, že nejlépe ví, jak se její dcera a syn cítí a co potřebují. „Když se narodil Vojtík, Maruška to snášela statečně. Nebyla nějak žárlivá nebo jinak problémová. Spíš bylo vidět, že ji trápí, že už na ni nemám tolik času, a začala se trochu uzavírat. Pak se to postupně srovnalo, ale zase jsem si všimla, že se začíná doma už trochu nudit. Dokud jsem měla jen ji, zábava se samozřejmě odvíjela od jejích schopností a věku. Ale to s Vojtíkem padlo, jednak mám na ni času méně a jednak děláme většinou aktivity, které nějakým způsobem zvládnu s oběma.“
Pavla si je vědoma, že Maruška se musela trochu „vrátit v čase“ a v lecčems se přizpůsobit. „Ale nenapadlo mě nad tím víc přemýšlet, dokud jsme na procházkách nepotkaly jednou školku a ji ta skupina dětí hrozně zaujala. A pak už o tom mluvila pořád, kdykoli jsme šly okolo školky nebo na děti zase narazily. Zkrátka se rozhodla, že tam chce taky.“
Pavle to začalo vrtat hlavou. Nemyslela si, že Maruška opravdu ví, o čem mluví, ale najednou jí školka přišla jako dobrý nápad. „Říkala jsem si, že by jí to mohlo pomoct. A já bych měla víc času na Vojtíka. A koneckonců i pro sebe, s jedním dítětem toho stihnu dvakrát tolik.“
A tak dceru na jaře vzala k zápisu. Když se s tím doma pochlubila, netušila, jaký poprask způsobí. Ještě ani nevěděli, jestli Marušku do školky kvůli kapacitě vůbec přijmou, a už se do ní manžel, tchán s tchyní i vlastní rodiče pustili, co je to za nesmysl. Že to tomu dítěti nemůže udělat. Že je hloupost ho posílat z domova, když ona tam bude. Jak k tomu Maruška přijde?
„Nechápala jsem, o co jim jde. Vlastně to nevím doteď, beru to zkrátka tak, že obojí rodiče jsou stará škola, máma i tchyně byly s dětmi doma řadu let v kuse a víceméně se jim obětovaly. No a manžel je odjakživa trochu mamánek, to o něm vím, není to poprvé, co přejímá názory na výchovu od své mámy a já mám trochu jiné.“
Pavla přitom nechtěla Marušku do školky „odšoupnout“, jak ji ostatní nařkli. Nešlo jí o sebe, ale právě o dceru. „Jenže to si oni nenechají vysvětlit. Zakázat mi to samozřejmě nemohli, jen mi nezapomněli při každé příležitosti dát najevo, jak s tím nesouhlasí a jaká jsem zlá máma. Manžel rovnou řekl, že on Marušku do školky vodit nebude. Že když jsem si to vymyslela, ať si to i zorganizuju.“
A tak Pavla poctivě dceru ráno vodí do školky i s Vojtou v kočárku. Bohužel jak moc se holčička přes prázdniny těšila a nemohla dočkat, o to hůř teď nový režim nese. „Čekala jsem, že bude prvních pár dnů pláč, asi to tak mají všechny děti, ale jedeme čtvrtý týden a vůbec se to nelepší. Podle učitelek už je víceméně poslední, kdo ještě ve školce pláče.“
A protože Pavla manželovi všechno upřímně vypráví, samozřejmě to dostává na talíři. „Všichni mi to vyčítají. Že kvůli mně bude mít holka trauma. Že jsem ji odvrhla a já nevím co ještě. Když argumentuju, že nemít Vojtu, šla by v tomhle věku do školky taky a nikdo by se nad tím nepozastavil, vůbec na to nereagují. Jedou si to svoje, že jsem ji zkrátka odvrhla.“
Zatímco Pavlina matka jen trousí poznámky, že ONA by to svým dětem nikdy neudělala, tchyně přišla s hypotézou, že Maruška pláče ne kvůli školce, ale právě kvůli krkavčí mamince, která ji odložila. A manžel, ten od všeho dává ruce pryč s tím, že „on to přece říkal“.
„Neříkal. O pláči neříkal nikdo nic. A já se samozřejmě cítím provinile. Ale zároveň si opravdu nemyslím, že za to můžu. Snažím se Marušce věnovat, co nejvíc to jde, vlastně si na ni najdu víc času, než když byla doma celý den. Zkrátka jí to trvá déle, ale určitě si zvykne. Brát ji teď zase domů mi přijde jako nesmysl, jen bych ji zmátla. Přitom právě to ode mě asi všichni čekají. Štve mě, jak se všichni spikli a říkají mi jen, co dělám špatně. Místo aby zkusili brát věci tak, jak jsou, a třeba je společně vylepšit,“ mrzí Pavlu.