[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vyrostla jsem v malém konzervativním městě, kde hodiny sexuální výchovy nebyly součástí školních osnov a nebylo téměř nic, co by nás mladé zabavilo mimo školu. Takže jsem kvůli jisté nezralosti, nedostatku informací a taky velké nudě otěhotněla, když mi bylo šestnáct.
Neměli jsme žádné peníze, jenže rodiče byli křesťané, a potrat nepřicházel v úvahu. Dohodli jsme se, nebo spíš moji rodiče rozhodli, že až se dítě narodí, dáme ho k adopci. Dcera Sára se narodila, když mi bylo sedmnáct. Hned po porodu putovala do rodiny mladého páru, který léta toužil po miminku a který splňoval všechna kritéria adopce. Věřila jsem, že moje dcerka bude v dobrých rukou.
Když mi její noví rodiče oznámili, že ji přejmenují na Hannu, zabolelo to. Připadalo mi to jako urážka – jako jakési naše odtržení. I když jsem věděla, že dcera potřebuje stabilní domov, čas od času mě začaly trápit výčitky svědomí.
O šest měsíců později jsem svou dcerku poprvé od porodu mohla držet na svém klíně. Adoptivní rodiče, kteří mi pravidelně posílali její fotografie, mě pozvali na návštěvu.
Hanna měla oříškové oči se zlatými skvrnami, přesně jako já. Pozorovala jsem ji, jak pozorně studuje místnost, ve které jsme seděli, a když se podívala na svou adoptivní maminku, začala k ní natahovat ručky. Tento moment mi od té doby na mnoho dalších let připomínal smutný fakt, že i když je Hanna moje biologické dítě, nejsem pro ni ta „pravá“ maminka.
Když mi bylo dvacet, přestěhovala jsem se z rodného města stovky kilometrů daleko – od rodičů, přátel, od Hanny. Bylo načase, abych se posunula dál. Svůj nový domov jsem našla v jižní Kalifornii a do měsíce po přestěhování jsem na jednom koncertě potkala svého budoucího manžela. O dva roky později jsem otěhotněla. Tentokrát jsem cítila, že jsem na dítě připravená, zároveň se však znovu objevily šílené výčitky, že čekám dítě, když už mám jedno, o které se nemůžu starat.
Nikdy jsem na Hannu nepřestala myslet. Nikdy. Adopce mě donutila rychle dospět. Vyšla jsem z toho silnější. Pevnější. Moudřejší. Pořád jsem cítila tolik různých emocí, pocity viny ale převládaly.
Bylo těžké vysvětlit lidem v mém okolí, včetně manžela a mé matky, co přesně cítím. Všichni mě podporovali, ale nemohla jsem od nich očekávat, že pochopí, jak složité pocity ve mně vyvolává narození dalšího dítěte.
Jediný člověk, o kterém jsem si myslela, že by mohl mít pochopení pro tu specifickou a nevysvětlitelnou bolest, kterou jsem cítila, byla sama Hanna. Jenže ta byla stovky kilometrů daleko.
Nevěděla jsem, co si počít se svými emocemi – v mysli mi pořád naskakoval obraz malé Hanny, která mi seděla na klíně. Myslela jsem na ni, když jsem večer ukládala svou druhou dceru do postele, při hraní, krmení, prostě pořád.
Nikdo pořádně nemluví o tom, co ženu, která se vzdá svého dítěte, provází životem po adopci. Věděla jsem, že mě moje holčička možná nikdy nepozná, přesto jsem její tvář viděla všude – na fotografiích, které mi její adoptivní rodiče dál posílali, ale také ve tvářích ostatních dětí v obchodě, v pohádkách, v knihách a nejvíc ve své vlastní dceři.
Měla jsem důkaz, že Hanna žije krásný život. Rodiče ji brávali pravidelně do zoo, kde to milovala, postavili jí domek na stromě. Pořádali velké narozeninové oslavy a její rodina, do které přibylo další adoptované dítě – Hannin bratříček –, držela obdivuhodně při sobě. Lepší život bych jí rozhodně nabídnout nemohla, utěšovala jsem se, ale stejně jsem na ni nepřestávala myslet…
Když bylo Hanně šest let, odletěli jsme s manželem a dcerou na Vánoce do mého rodného státu za rodinou. Hannina rodina bydlela hodinu cesty od té mé a pozvala mě k nim na návštěvu. Připadalo mi to riskantní, protože taková návštěva nebyla součástí naší smlouvy. Byla jsem nervózní a v hlavě se mi honil dlouhý seznam otázek. Pozná mě? Co řekne na mého manžela a dceru? Bude mě nenávidět?
Bála jsem se až do naší první chvíle, kdy jsme byly o samotě na schodech před jejich domem. Lehce mě šťouchla do břicha a řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Maminka mi říkala, že mě Bůh dal do tvého bříška, protože mě nemohla mít v tom svém.“ Řekla to tak nevinně, s očima upřenýma na ty moje, že se mi na chvíli zastavil dech.
Pak jsem cítila doslova fyzickou bolest u srdce. Jak jsem vůbec mohla tohle dítě nechat odejít? Trvalo mi roky, než jsem pochopila, jak mě to její šťouchnutí do břicha změnilo. Dnes vím, že to byl okamžik, kdy se obnovilo naše spojení.
Narodila se mi další dcera, ale Hannu jsem navštěvovala, kdykoli jsem přiletěla za rodinou. Její adoptivní rodiče mě a mou rodinu přijali, a dokonce poslali Hannu s mými rodiči na návštěvu k nám domů. Přivítala jsem ji s otevřenou náručí, a když byla s námi, měla jsem pocit, že můj život je konečně úplný. Ráda jsem ji pozorovala, jak komunikuje s mými dcerami, které okamžitě přijala jako své malé sestry.
Když bylo Hanně třináct, dostala jsem od ní zprávu, která mě zasáhla jako vlak jedoucí plnou rychlostí. Začaly jsme si téměř denně psát přes messenger na Facebooku – na což jsem se vždycky těšila, ale ani ve snu jsem nečekala, že se mi na obrazovce objeví tato dvě slova: „Jsem trans.“
Možná se objevily náznaky, které jsem přehlédla, protože jsem byla příliš zahlcená svými vlastními pocity. Možná Hanna pečlivě skrývala pravdu, protože do té doby neměla pocit, že by se o ni mohla s někým podělit. Ať tak, či onak, byla jsem poctěna, když jsem se dozvěděla, že jsem první člověk, kterému to přiznala. Přesto jsem v tu chvíli zpanikařila. Co řeknete svému dítěti, které právně není vaším dítětem, když se na vás obrátí s tak zásadní věcí, ale vy si nejste jisti, zda mu do toho můžete mluvit?
Adoptivní rodiče Hanně neposkytli žádnou podporu a její odvážný coming out označili jako „fázi“ v dospívání. Odmítali používat jiný termín a nedovolili jí vyhledat poradnu ani navštívit lékaře kvůli případným hormonálním blokátorům. Místo toho se obraceli k církvi a modlili se, aby tato „fáze“ skončila.
Nepochybovala jsem o tom, že mě Hanna potřebuje, i když jsem nebyla její zákonný zástupce. Rozhodla jsem se, že se zkrátka stanu řešením. Budu tu pro svého biologického syna, ať se děje cokoli. Slíbila jsem sama sobě, že budu rodičem, kterým jsem v sedmnácti být nemohla. Nastudovala jsem všechno o změně pohlaví a transsexualitě jako takové. Podělila jsem se s ní o všechnu lásku, kterou jsem měla. Byla jsem u každého kroku, když se Hanna začala pomalu měnit na Aarrona.
Moje dcery svého „staršího bratra“ okamžitě přijaly – stejně jako nikdy nezpochybňovaly, že je jejich krev, nezpochybňovaly tedy ani jeho kratší vlasy nebo hlubší hlas. Nakonec se vzpamatoval i jeho adoptivní otec a přijal ho, což mi dalo velkou naději. Bylo to několik těžkých let, ale Aarronovi jsem pomáhala, jak jen to šlo. Aby uspěl v novém životě a aby mi pomohl stát se jeho matkou. Teď už vím, že díky mojí lásce, touze a vytrvalosti naše pouto nikdo a nic nepřetrhne…