[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Od okamžiku, kdy jsem začala přemýšlet o dětech, jsem měla jasno v tom, že bych chtěla dvě a ideálně páreček, chlapečka a holčičku. Poštěstilo se mi tak, jak jsem ani nedoufala – rok po svatbě se nám s manželem narodila dvojčata, Adámek a Verunka.
Zpočátku to byl samozřejmě ohromný frmol, první dva roky mám v podstatě jako v mlze, vybavuji si jen neustálý kolotoč kojení, přebalování, uspávání, bezesné noci, kdy se miminka střídala v pláči s naprostou pravidelností. Ale dnes už mi to samozřejmě připadá dávno a vzpomínám hlavně na to hezké.
Adámek s Verunkou jsou dvojvaječná dvojčata, nejsou si moc podobní ani vzhledově, ani povahově. Rozdíly mezi nimi byly patrné od začátku, každý se vyvíjel úplně jiným tempem, a především jsem si záhy všímala jejich rozdílných reakcí a chování v různých situacích.
Neřešila jsem, čím to je, zato jsem od začátku měla jasno v tom, že ke každému z nich budu přistupovat trochu jinak. Jednak s ohledem na to, že jsou prostě každý jiný, jednak z důvodu rozdílnosti pohlaví.
Ano, já si zkrátka nemyslím, že chlapečka a holčičku lze vychovávat naprosto stejným způsobem. Protože to, že existují dvě pohlaví, má nějaký biologický důvod, příroda ví, proč to tak zařídila. Nemůžeme přece přehlížet, že kluci jsou zkrátka přirozeně fyzicky zdatnější a dívky křehčí. Že každý z nich podvědomě tíhne k jiným zájmům.
Nemyslím si, že mám Adámkovi v obchodě říkat, jestli by místo autíčka nechtěl pro tentokrát zkusit panenku. Jestli místo modré a zelené nechce koupit červené kalhoty. Jestli si nechce chvíli hrát ve Verunčině kuchyňce. A že nevadí, když si pořádně popláče, klidně před ostatními, protože holky to taky dělají.
Stejně tak Verunce nekupuji maskáče, auta na dálkové ovládání, nenutím ji hrát si na vojáky a stavět bunkry ani na dětském hřišti řešit spory o bábovičky silou. Nepodporuju ji v soutěžení o to, kdo provede větší lumpárnu.
A v budoucnu s ní rozhodně nehodlám vést hovory na téma, zda je nejkrásnějším posláním ženy mít děti, nebo ne. To si musí rozhodnout ona sama.
Možná mluvím moc obecně. Ale vadí mi, když všechny kamarádky kolem mě se s přímo zoufalou urputností snaží svoje děti mít tak moc „neutrální“, až z nich vyrůstají naprosto nečitelné bytosti, které samy nevědí, čím jsou. Podle mě je hezké, když se holčička čančá a když kluk chodí domů s dírou na kalhotách.
Líbí se mi, když se Verunka třese strachy při strašidelné scéně v pohádce a Adámek se jí směje. Nikdo jim to nediktoval, takhle to v nich zkrátka je. Dělá mi radost, když se mnou Verunka vaří a když Adámek pomáhá manželovi sekat trávu. Některé kamarádky nade mnou kroutí hlavou, že prý děti utvrzuji ve stereotypech, které dávno neplatí.
Já vám nevím, podle mě nejde o stereotypy, ale o naprosto přirozenou věc. Jenže se mi zdá, že se svým názorem jsem čím dál víc osamocená a že ve chvíli, kdy děti začnou chodit do školy, nás čekají problémy. Ve školce se to ještě moc neřeší, ale ta genderová korektnost, která nenápadně proniká do školství, mě celkem děsí.
Jaký je váš názor na rozdílnou výchovu synů a dcer?
Čtenářka Dita, 36 let
Děti dělaly stejnou práci. Kluci však dostali větší odměnu. Proč?