[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ač můžeme o pravém důvodu Tondovy plešatosti právem pochybovat, o tom, že byl děda Tonda dopečen v troubě pochybovat nelze. Mé kamarádce o tom s oblibou vyprávěla její prababička, Tondova maminka, která Tondu přivedla na svět začátkem prosince 1940. Toník byl babiččino čtvrté dítě a zároveň první kluk – následník ševcovského trůnu, Tonda II. Jenže vymodlené princátko se narodilo předčasně, navíc v zimě, v době nedostatku.
A tak milého Toníka, tak jak se to na českém venkově dělávalo, dali do vystlaného pekáčku a šoupli do pece – do nejteplejšího místa ve světnici. V peci se udržovala stálá příjemná a přijatelná teplota, vlhký vzduch pomáhal udržovat hrnek s vodou, podobně jako když se pekl chleba. Tonda pěkně prospíval, „dopečený“ byl okolo Vánoc. A jelikož na vesnici vědí všichni všechno, provázel celé Toníkovo dětství dětský popěvek:„Tonda pečenáč, hlavu má jak květináč. Tonda pečenáč, už se těší na pekáč.“
Tonda samozřejmě nebyl jediným nedonošencem, který v době nouze a neexistence inkubátoru přežil. Předčasně narozeným dětem pomáhala stálou tělesnou teplotu udržovat například máminým tělem ohřívaná duchna, tedy pokud si matka mohla dovolit po porodu několik dní ležet a nemusela obstarávat hospodářství a drobotinu. Další metoda, kterou důvěrně znaly některé přírodní národy, se nazývá klokánkování (kangaroo mother care, KMC). To pojmenoval a pro moderní svět roku 1978 objevil kolumbijský pediatr E. Rey Sanabria. Pan Sanabria v době nedostatku inkubátorů v Bogotské porodnici zavedl velmi úspěšnou metodu péče o nedonošené děti. Maminky nebo klidně další rodinní příslušníci měli celodenně, tedy 24 hodin, svá miminka připevněná pruhem látky mezi prsy přímo na holé tělo. Kojenec měl jen plínku, ponožky a čepičku a musel být ve stabilizovaném stavu. Takto se miminko zahřívalo přibližně do předpokládaného termínu porodu.
První popsaný inkubátor, tzv. Ruehlova kolébka, byla používaná už v roce 1835 v Petrohradě. Používal jej personál v carském nalezinci, inkubátor se tehdy podobal vaničce s dvojitou stěnou, kdy byla mezi stěny vaničky nalita teplá voda. O 43 let později vymyslel francouzský lékař, Stephene Tarnier, dřevěný inkubátor (mimochodem inspirovaný líhní na kuřátka).
Tato zdánlivě primitivní zařízení však pomohla v řádech desítek procent snížit úmrtnost předčasně narozených miminek. Tehdejší francouzské statistiky uvádí, že několik týdnů po porodu umíralo až 66 % kojenců s nízkou porodní váhou, při použití inkubátoru se počet snížil na 38 %! Škoda jen, že se naprosto úžasné moderní inkubátory někdy používají – podobně jako další skvělý objev 18. století antibiotika – jaksi preventivně. A zdravé miminko narozené v termínu je často pro klid lékařů zahřívané několik hodin po porodu v prosklené bedýnce, místo aby si hovělo „kůži na kůži“ přilepené k šťastné mamince nebo tatínkovi.