[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dědeček Josef (48), vnučka Zuzka (4)
Víte, zatím jsem takovým polovičním dědečkem… Abych to uvedl na správnou míru. Moje vlastní děti, které mám se svou první ženou, se kterou však nežiju, jsou zatím bezdětné, i když starší dcera už o rodině uvažuje. Fandím jí a držím pěsti. Moje druhá žena Mirka byla mojí spolužačkou už na základní škole. Vždycky se mi líbila, ale osud tomu chtěl jinak, a jak léta plynula, vdala se a založila rodinu.
Cesty nás však po čase svedly dohromady… Mirce zemřel manžel, když jejím dvěma dětem nebylo ani patnáct let. Obdivoval jsem ji, jak všechno zvládala a jak byla statečná. Nebylo to jednoduché ani pro ni, ani pro děti. Přišly najednou o tátu, který, jak znám z vyprávění, nadevšechno miloval svou rodinu a dokázal se pro ni rozdat… Po pár letech jsme se s Mirkou setkali a začali si být blízcí. I seznámení a první oťukávání mých vlastních dětí s Mirčinými proběhlo celkem hladce.
Mirčin mladší syn Jára si ke mně našel cestičku celkem brzo a já jsem za to dodnes vděčný. Beru ho jako svého vlastního a skvěle si rozumíme, stejně tak jako s jeho sestrou Katkou. Byl jsem tedy moc rád, že mě oba postupem času přijali do rodiny. Najednou do mého života vstoupily další dvě děti a shodou okolností kluk a holka! Bral jsem to jako novou příležitost a začátek a byl šťastný, že můžu být užitečný a děti lecčemu naučit. Jak šel čas, Katka zatoužila po rodině, a tak po pětileté známosti se svým přítelem založila rodinu. Na jejich svatbě už měla v bříšku malou Zuzičku. Když se narodila, i přes menší zdravotní komplikace byla naštěstí v pořádku a do naší rodiny, především manželce-babičce, vnesla po letech smutku zase spoustu radosti.
Nějak jsem si to neuvědomoval: Já a dědeček? Přece jen se jako klasický dědeček necítím. Ale Zuzka je opravdu úžasná. Přestože toho jako malinká moc nenamluvila, o to víc byla vnímavější a myslím, že oproti jiným dětem i hodnější. Když začala chodit do školky, parádně se „rozpovídala“ a teď povídá skoro pořád. O všem. Debatuje o životě, o zdraví, ráda recituje básničky a zpívá. Taky si ráda hraje na dospělou slečnu, jako každá správná ženská je parádivá a nejvíc mě dostane tím, když ve společnosti dospělých občas sedává po dospělácku s nožkou přes nožku. Všímám si, jak napodobuje mluvu dospělých a občas mě i už sekýruje a „dává do latě“. Skvěle se při tom bavím. Když je u nás na návštěvě, vyrážíme na procházky, kolotoče nebo dovádíme jen tak na naší velké zahradě.
Všímám si u ní i pečovatelského instinktu, bývá dojemná, třeba když vidí, že někdo není ve své kůži, tak se ptá, co ho bolí a že mu pomůže s prací. Bylo by fajn, kdyby z ní jednou byla třeba paní doktorka, myslím, že empatie k tomu má dost. Navíc se teď nemůže dočkat brášky, její milovaná maminka totiž každým dnem přivede na svět chlapečka. Já i babička se už nemůžeme nového přírůstku dočkat! Naše rodina se tak po čase rozroste a dá našemu životu zase jiný směr. Budu rád, když svou starší sestru bude následovat i můj nevlastní syn Jarda a především dvě moje vlastní děti. To ze mě pak opravdu bude dědeček na plný úvazek. A na to už se moc těším!
Dědeček Jiří (59), vnoučata Matěj (11), Michal (8), Sára (5)
Naše rodina je celkem početná. Se ženou, se kterou se znám už od mládí, máme 3 děti. Sám jsem z pěti dětí! Pokaždé, když jsem se dozvěděl, že budeme mít nový přírůstek v rodině, moc jsem se těšil. Snažil jsem se rozdávat všemožné rady a historky, obzvlášť ty lehce ztřeštěné, když byly malé naše děti, a ty vždycky nejvíc pobavily. Se svými vnoučaty jsem prakticky neustále, vidíme se téměř denně. Baví nás společné grilování na zahradě našeho domku, který jsem postavil pro svou rodinu. Taky si hrajeme a povídáme o životě. Snažím se být hodně aktivní a ukázat svým vnoučatům svět v lepším světle, trochu optimističtější. Pěstuju v nich pozitivní přístup ke všemu. Rád se směju, tak proč to nepředat další generaci? S babičkou vždycky děcka vezmeme na nějaký výlet – na hrad, zámek, do lesa na houby (to mají ráda). A jezdíváme společně i na dovolené.
O prázdninách nechtějí ani na tábor, raději chtějí být u nás. Vymýšlím různé aktivity, které je zároveň i motivují. Například hážu drobné do bazénu a oni se pro ně potápějí, taky je učím střílet ze vzduchovky (upozorňuju, že to všechno za dohledu!), učím je lézt po stromech a taky s nimi sportuju. S klukama hrajeme fotbálek, se Sárkou zkoušíme zase hvězdy a kotouly. Taky chodíváme do cukrovárny. Ano, to je cukrárna, takhle jí říká naše Sára. Děti mají rády, když u nás můžou spát. To pak roztáhneme obrovský gauč, kam se všichni poskládáme, a celý večer koukáme na pohádky. Někdy usnou první děti, někdy já…
Kdybych měl své malé neposedy nějak charakterizovat, jako nejhodnější by vyšel Matěj. Je to hloubavý a přemýšlivý typ. Zajímá ho počítač a hudba. Vždycky spolu s babičkou poslouchají nějakou muziku. Míša a Sára, to jsou rarášci. Neustále vymýšlejí nějaké lotroviny, které se (za mojí podpory) snaží zrealizovat. Nechci je zklamat, takže jim dělám, co jim na očích vidím. Sára se věnuje aerobiku a gymnastice, je moc šikovná. Taky jsem moc pyšný na Míšovo 4. místo v republice v rychlostní kanoistice, moc mu to jde. Až vyrostou, budu je pořád podporovat v tom, co je bude bavit. Matěj by mohl být třeba dobrý počítačový odborník, Míša sportovec a Sára bude buď tanečnice nebo třeba úspěšná moderátorka, strašně ráda totiž neustále něco povídá. Ke všem svým vnoučatům se snažím chovat bez rozdílu. Nejde mi ani tak o to, co si myslím já, spíš bych chtěl, aby si mě děti pamatovaly, aby si vyprávěly o zážitcích, které se mnou měly, a říkaly: Jó, to dědeček… S Elli se skutečně nikdy nenudím.
Dědeček Stanislav (59), vnučka Ella (1)
Ellinka je naše vymodlené vnouče. Syn s manželkou nám dali krásný dárek: fotku z ultrazvuku nadepsanou Babi, dědo, konečně jsem tady! Tak nám s babičkou i slzička ukápla. Snaše Ireně všechny ultrazvuky napovídaly, že budou mít chlapečka, takže to pak bylo velké překvapení, když jí až na porodním sále oznámili, že je to holka! Když se narodila, viděl jsem v ní syna Lukáše, tak mu byla podobná. V Elli se zkrátka vidím. Netrpělivě čekám, až trošku povyroste, abych jí mohl učit lumpárničky. Chceme ji vzít s babičkou Hankou i na dovolenou do ciziny, aby si rodiče odpočinuli, ale na to je ještě čas, zatím jsme ji měli s sebou jen v rámci Čech. Jako miminko jsem ji choval a vozil v kočárku, ale ta největší zábava bude, až jí budou tak tři roky, na to se moc těším, až ji vyzvednu úplně čistou a vrátím úplně špinavou.
S malou se vidím téměř denně, nejdéle obden. Zatím je její náplní všechno shodit, čmajznout a tak podobně. Často chodíme na procházky, houpačky, klouzačku a taky po ní neustále uklízím. Nejvíc zvědavá je v naší garáži, tam je pro ni spousta zajímavostí. Musím se pochlubit – Elli už jsem párkrát hlídal sám, když byla mladší, a občas hlídám i teď. Naštěstí nikdy nepotřebovala přebalit, to nevím, jestli bych si poradil. Ale dokážu ji uspat, převléknout, vykoupat, a i s jídlem si poradím. Poprvé u nás spala, když jí bylo půl roku! Moje děti jsou už přece jen dospělé, dceři je skoro třicet, synovi přes třicet a po těch letech je to veliká změna. Všechno už se dělá a řeší jinak, než jak tomu bývalo za nás. Ale aspoň má Elli změnu. A jaká že je? Ten kluk je v ní někde schovaný.
V 10 měsících už chodila. Teď je to torpédo, které minutu neposedí. Všechno musí prozkoumat, o všechno se zajímá, umí se už prosadit. Jak roste, je i povahově čím dál víc podobná mému synovi. Do budoucna bych chtěl, aby dělala, co ji bude nejvíc bavit. Bylo by hezké, kdyby vystudovala vysokou, ale vím, že nemá smysl ji do něčeho nutit. Chtěl bych jí předat něco ze svých zkušeností, moc se mi nelíbí, že dnešní děti sedí jen u počítače. Chci ji vzít do zoo, a taky na pravé kempování – ukážu jí, jak se kempovalo za nás. Otázkou je, jestli o to bude mít zájem, ale já věřím, že ano. Mám ještě dceru, která pracuje jako ergoterapeutka, což je léčba prací, a ona učí znakovou řeč. Dokonce naučila ve znakové řeči Ellinku slova: miminko, ptáček, kytička, rybička a žirafa. Zatím děti nemá, ale já už se těším, že od ní už brzy dostaneme také nějakou roztomilou fotku s věnováním…