Maminka.czČasopis Maminka

Dej mi ruku, pomůžu ti...

Lucie Kaufnerová 24.  9.  2009
Dej mi ruku, pomůžu ti...
Je stále k dispozici, vždy připraven pomoci tam, kde je třeba. A nedělá to rozhodně z povinnosti, ale proto, že chce ulehčit situaci někomu, kdo má život o něco obtížnější než ostatní. Někomu, kdo nechce i přes své postižení sledovat život zpovzdálí, ale být jeho součástí. O kom je řeč? O osobním asistentovi.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Není to práce jako každá jiná. Nemůžete ji dělat pro peníze. Je psychicky i fyzicky náročná, ale dává vám jedinečný pocit, že jste někomu užitečný, pro někoho nenahraditelný a že se díky vám může člověk s postižením bez problémů začlenit mezi své vrstevníky a užívat si běžné radosti života. Osobní asistent je podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách: „fyzická osoba, která poskytuje péči klientovi v jeho přirozeném prostředí, a to dobrovolně nebo za dohodnutou finanční odměnu z příspěvku na péči“.

Tentýž zákon definuje osobní asistenci jako „terénní službu poskytovanou osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje“. Takové je právní vymezení role, kterou osobní asistent zastává. V praxi to znamená, že takový člověk pomáhá druhému s věcmi, které potřebuje ke svému životu a dělal by je sám, kdyby mu to jeho zdravotní stav neznemožňoval. Osobní asistent většinou pečuje buď o seniora, který již není soběstačný a nemá nikoho, kdo by se o něho staral, nebo o tělesně či mentálně postiženého člověka různého věku.

Pohled do minulosti

Termíny osobní asistent nebo osobní asistence se u nás začaly vyslovovat přibližně před dvaceti lety. Do té doby byla tato služba něčím, co možná fungovalo ve světě, ale u nás si o ní mohli nechat vozíčkáři a další postižení jen zdát. Velkou zásluhu na jejím rozšíření má zejména paní Jana Hrdá, která byla vůbec prvním člověkem s osobní asistencí u nás, a která se potom velmi aktivně podílela na rozšíření této služby v naší republice. Je zakladatelkou Asociace pro osobní asistenci (APOA), která již několik let pomáhá hendikepovaným lidem začlenit se do běžného života.

„Veškerá činnost APOA je postavena na zachování lidské důstojnosti a sebeurčení osob. Vychází z jejich individuálně určených potřeb, aktivně podporuje rozvoj jejich samostatnosti, motivuje je k jejich sociálnímu začleňování, přičemž dbá na důsledné dodržování lidských práv a základních svobod osob,“ dočtete se mimo jiné na webových stránkách asociace. Její předsedkyně Jana Hrdá připomíná, že „osobní asistence klade velmi vysoké nároky na klienta, může však pro něj být nejen optimální kompenzací jeho zdravotního postižení, ale i hluboce lidským vztahem v dnešním odcizeném světě.“

S pomocníkem ve škole

Specifickou kategorií jsou osobní asistenti, kteří pomáhají tělesně či mentálně postiženým dětem. Nenahraditelnou roli plní zejména při jejich školní docházce. Vzhledem k tomu, že mají mít děti se speciálními vzdělávacími potřebami podle ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy „rovný přístup ke vzdělání bez jakékoli diskriminace“ a jejich vzdělávání má probíhat s důrazem na „všeobecný rozvoj osobnosti“, jsou osobní asistenti ve školách nezastupitelní. Dítě, které je nějakým způsobem postiženo již od narození, má, co se týče vzdělávání, dvě možnosti: buď bude navštěvovat speciální školní zařízení či speciální třídu (podle druhu postižení), nebo bude chodit do běžné školy právě s pomocí osobního asistenta.

Druhá možnost zajišťuje dítěti nesporné výhody - je v kolektivu svých vrstevníků, díky nimž je součástí běžného dětského života, není izolováno od mimoškolních dětských aktivit a má šanci prokázat své schopnosti mezi „zdravými“ dětmi (a tím se logicky lépe vybavit pro budoucí život). Kromě toho je prokázáno, že v odděleném prostředí, tedy ve speciálních školních zařízeních, jsou vzdělávací možnosti v jistém směru omezené, děti mají nižší úroveň znalostí a je pro ně někdy problém pokračovat například na středních školách. Na integraci do běžných škol mají děti právo, pokud to jejich postižení dovoluje a pokud jsou k jejich vzdělávání v konkrétních školách podmínky. Fakt, že je začlenění do normálního školního kolektivu tím nejlepším řešením pro hendikepované dítě, dokazuje také příběh Míši Prošvicové a její osobní asistentky Moniky Jiroušové.

Maminka Míši:

Měli jsme štěstí na skvělé učitele a prima asistentku

Míša se narodila předčasně ve 32. týdnu těhotenství. Po mentální stránce se vyvíjela normálně, ale po pohybové ne. Proto jsme museli absolvovat různá vyšetření, při kterých se doktoři přikláněli spíše k tomu, že Míša vše dožene a je jenom opožděná. Nebylo tomu tak. Ve dvou a půl letech jsme se dozvěděli od lékaře, že má Míša dětskou mozkovou obrnu. Následovala různá vyšetření a lázně. Bohužel i přes absolvované rehabilitace a operace zůstala na invalidním vozíku. V pěti letech začala Míša chodit do běžné mateřské školky, kde jsem s ní musela být. Postupně si zvykala na paní učitelku a kamarády. Po čase dokázala strávit ve školce sama i jednu hodinu. V šesti letech přestoupila do speciální mateřské školky, kde už byla beze mne, ale s asistentem, kterého měla školka k dispozici.
Do školy, vzdálené 30 km, začala chodit po dvouletém odkladu v osmi letech.

Byla to běžná základní škola se speciální třídou, ve které bylo jen 10 žáků. Za spolupráce asistentky a nás, rodičů, byla Míša v první třídě vyhodnocena jako nejlepší žákyně. Ve druhé třídě musela absolvovat náročnou operaci, ale i přesto tento ročník s úspěchem zvládla. Velký zlom však nastal v prvním pololetí páté třídy. Bohužel nás na konci čtvrté třídy opustila asistentka, kterou Míša měla od první třídy a na kterou si hodně zvykla. Nejenom ztrátou asistentky začala mít psychické problémy, což mělo za následek i zhoršení ve škole.
Nevzdali jsme se a začali shánět novou asistentku. A měli jsme velké štěstí, protože paní Jiroušová si s Míšou „padla okamžitě do oka“. V pololetí páté třídy přešla Míša i s asistentkou do ZŠ Podharť ve Dvoře Králové nad Labem. Po úžasném přijetí vedením školy a učiteli - postavili Míšu na úroveň zdravých dětí - a s obětavou prací asistentky se Míša opět dostala do psychické pohody. I když musíme Míšu do školy každý den vozit přes třicet kilometrů, stojí to za to. Výsledkem je totiž viditelný pokrok v učení a skvělé vysvědčení.

Monika Jiroušová

osobní asistentka, asistentka pedagoga:

Společné chvíle si s Míšou obě užíváme

Již čtyři roky pracuji jako osobní asistentka a asistentka pedagoga. Mým úkolem je poskytovat žákovi s určitým postižením individuální přístup, pomáhat mu jak při hodině s učením (dopisovat látku, doučovat učivo, příprava na hodinu…), tak o přestávkách a volných hodinách (docházení na WC, procházky, výlety, oběd...). Před dvěma lety jsem se seznámila s Míšou a hned jsem věděla, že se mi s ní bude skvěle pracovat. Bylo to přátelství „na první pohled“. Veselá, usměvavá, citlivá a velmi milá blondýnka. Každý který spolu strávíme ve škole, je pro nás obě velkým potěšením.

Všední den ve škole je pro Míšu stejný pro ostatní. Pouze s tím rozdílem, že je vozíčkářka. Díky bezbariérovému systému v ZŠ Podharť ve Dvoře Králové n. L. však může tuto školu již dva roky navštěvovat. Míša má snahu také chodit, a tak v rámci tělesné výchovy s použitím speciálního chodítka chodíme. Mé druhé povolání je masérka, takže Míše rozcvičuji zatuhlé svalstvo, masíruji a protahuji celé tělo. Jinak se snažím, aby Míša svůj hendikep pociťovala co nejméně. Skvělý přístup pedagogů a vedení školy dopomohl Míše k tomu, že se může vzdělávat jako ostatní žáci - tedy bez speciálních učebních plánů. I když Míša vzhledem ke svému postižení vyžaduje pomoc asistenta, má obrovskou snahu překonávat překážky, které ji potkávají ve škole i v životě.

Učitelský sbor na ni reaguje prostě fantasticky. Přijali ji vřele mezi sebe a chovají se k ní citlivě a mile. I přestože je Míša prvním žákem ZŠ Podharť s tímto postižením, do kolektivu zapadla velmi rychle. Je oblíbená jak u žáků, tak i u pedagogů. Spolužáci jí pomáhají, jsou k ní milí a kamarádští. Myslím, že ji akceptují a soucítí s ní. Mají potřebu s ní o čemkoli komunikovat, neradi ji nechávají opodál, naopak se ji snaží zapojit do svých her a aktivit.
A o to jde i mně. Chci, aby se Míša co nejvíce začlenila do kolektivu spolužáků. Maximálně využívám všech možností, aby s ní trávili co nejvíce času - o přestávkách, na procházce, na výletech… Děti a učitelský sbor si zvykly rychle i na moji přítomnost, takže spolupráce s nimi mě opravdu baví.

Jestliže dítě zvládá učivo běžné základky, pokud je škola přizpůsobena tělesně postiženým (bezbariérový přístup, výtah..) a když mají pedagogové přístup k těmto dětem takový, jako právě k Míše na této škole, pak si myslím, že i dítě s hendikepem má ty nejlepší předpoklady se v běžné základní škole vzdělávat.


A co na to Míša?

„Ve škole se mi moc líbí, protože jsou na mě všichni hodní a pomáhají mi. Chodím tam ráda... Mám kamaráda, se kterým se ráda bavím, ale kamarádku zatím ne. Nejvíc mě baví angličtina, matematika a výtvarná výchova. Nebaví mě fyzika...“

Témata: Děti, Časopis Maminka, Bezbariérový přístup, Žákyně, Časové omezení, Nejlepší žák, Učební plán, První pololetí, Viditelný pokrok, Školní zařízení, Nejlepší předpoklad, Střední škola, Sociální prostředí, Dej, Výtvarná výchova, Velký zlom, Učitelský sbor, První člověk, Fyzická osoba