[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Od té doby neuplyne den, aby mi někdo neřekl, že jsem blázen, odvážná, statečná nebo aby se mě kamarádky novomatky neptaly, jak na to, neboť si nechtějí nechat ujít letošní dovolenou u moře, ale let s miminkem je pro ně noční můra. Do Česka jsem letět nemusela, ale chtěla.
Nebyla jsem tady víc než rok a když se narodil Ben, začalo se mi bolestně stýskat. Zároveň jsem si přála, aby ho viděl jeho dědeček-necestovatel a také poslední žijící prababička, která už by cestu do Spojených států nezvládla.
Když jsem se s americkým pediatrem radila, kdy teoreticky můžu sednout do letadla, řekl mi, že klidně hned pět dnů po porodu (zajímavé je srovnat to s doporučením českých lékařů, kteří většinou radí letět až po šestinedělí), ale osobně by počkal, až Beník absolvuje aspoň první sérii očkování.
Letenku jsem tedy zarezervovala na datum deset dnů po první injekci. Přiznávám na rovinu, že kdyby se cestování mezi Washingtonem D. C. a Českou republikou dalo uskutečnit autem, sedla bych do něj mnohem raději než do letadla. Ačkoli statisticky je to totální nesmysl, v autě se cítím bezpečněji. Můj panický strach z letu měl nicméně tentokrát velkou výhodu.
Zatlačil totiž do pozadí všechny otázky o tom, jak vyřeším, když budu potřebovat na WC, kde budu Bena přebalovat, jak ho zvládnu kojit, jestli mám odsávačku zabalit do kufru, nebo si ji vzít s sebou na palubu a tak dál. Už při koupi letenky jsem se zařekla, že když už nejsem statečná ani co se za nehet vejde, budu se statečně aspoň tvářit, abych strach nepřenesla na svého syna.
Mám totiž pocit, že ze mě vycítí spoustu emocí, a jestli něco nechci, pak dělat z něj od miminka strašpytla. A tak jsem několik týdnů předstírala veselého ducha, což řada lidí kolem mylně interpretovala jako odvahu. Každopádně jsem zjistila, že když se rozhodnu dělat, jako že se tolik nebojím, opravdu se bojím o malinko méně.
Myslím, že pokud je člověk scestovalý už před dítětem, zvládne to i s ním – protože miminka to zvládnou. Je ale dobré počítat s tím, že to bude jiné – a tomu přizpůsobit některé věci. Třeba zarezervovat si nikoli nejlevnější letenku s několika přestupy (jako jsem to dělala ještě před rokem, kdy mi nevadilo přeletět Česko do Istanbulu a z Turecka se pak vracet do Prahy), ale přímý let.
Důležitá informace je, že miminka až do dvou let věku sice létají zdarma, ale tím pádem bez nároku na vlastní sedačku, a tak často cestují rodičům na klíně. Na dálkových letech se nicméně už při koupi letenky dá zarezervovat sedačka v první řadě, kde je prostor na speciální koš pro miminko. Bohužel, co jsem slyšela, dost často se stává, že si člověk sedačku zabookuje, ale nakonec ji nedostane, což byl i náš případ.
Takže další důležité poučení je být nekompromisní, mávat letištnímu personálu před nosem papíry s detaily rezervace a dožadovat se oprávněné kompenzace. Já jsem takto vyhádala možnost využít vedle mě volné sedadlo a vzít si na palubu autosedačku, kterou jsem původně zamýšlela odbavit coby kočárek.
To se nakonec ukázalo jako fantastické řešení, protože Beník je na sedačku zvyklý, dokáže v ní na lusknutí prstu usnout a já jsem tím pádem měla většinu letu volné ruce. Když někomu řeknu, že jsem se zvládla nejen najíst a dát si dvojku vína, ale také kouknout na film a dočíst si knížku, všichni se mě ptají, co je v tom za lifehack. No – nic. Prostě nebát se mluvit. A nebát se zkusit cestovat.
Protože ačkoli si dost lidí klepalo na čelo, že jsem blázen táhnout tak maličkého tvorečka přes oceán, nakonec se ukázalo, že cestovat s desetitýdenním miminkem je nejlepší. Ben totiž celý let projedl a prospal. Myslím, že peklo, o kterém mluví všichni rodiče, začíná až tak od jednoho roku věku, kdy dítě už tolik spát nepotřebuje, má vlastní hlavu, hlas silný jako motor letadla, plus není možné ho takovou dobu konstruktivně bavit.
A bohužel – do dvou let stále nemá vlastní sedačku, takže se čeká, že ho rodič udrží na klíně nebo že vydrží ve speciálním koši. Tím pádem mi let s desetitýdenním miminkem a vlastní sedačkou přišel úplně jednoduchý. A nevyžadoval ani složité balení, neboť Benovu stravu nosím pořád při těle a hračky ho ještě moc nezajímají.
Do přebalovací tašky jsem tak naskládala jen šest plen, krém na opruzeniny (který jsem potom používala jako balzám na rty, když mi můj vlastní zapadl kamsi pod sedačku – doporučuju!), jedno náhradní oblečení, deku a počítač. A bohužel taky několik dalších těžkých věcí a dárků, co se mi nevešly do příručního zavazadla.
Myslela jsem si, jak jsem na ty letištní váhy nevyzrála, ve skutečnosti jsem ale udělala pěknou blbost. Kočárek skutečně nikdo nevážil a pohodlně jsem s ním dojela až k nástupu do letadla, u bezpečnostní kontroly jsem z něj ale musela vyložit dítě (a to i kdyby po srdcervoucím řevu právě usnulo, což naštěstí nebyl náš případ) plus úplně všechny věci a kola i autosedačku odevzdat na rentgen.
Brát si minimum věcí s sebou na palubu je důležité poučení taky proto, že při výstupu z letadla se dost často vylézá nikoli do tubusu, ale na letištní plochu a do autobusu.
Kočárek tak člověk nedostane hned, ale musí na něj počkat až u zavazadel. Navíc většinou u přepážky Oversized luggage, která bývá dost často v jiné části letiště a na které se rozměrná zavazadla objeví obvykle až jako poslední. Pokud tedy nechcete mít ruce á la Saxana, jako jsem je měla já (a to nechcete, protože to pár dní po příletu dost bolí), do letadla balte minimalisticky.
S jedinou výjimkou – pokud nemáte autosedačku a nechcete strávit pěknou hodinku s dítětem v náručí, vezměte si nosítko. Asi nemusím zdůrazňovat, jak se nám hodilo být na letišti včas, čímž myslím tři hodiny před odletem. Sice jsem se během nich asi tisíckrát zběsile prohrabovala kabelku, jestli mám svůj pas, Benův pas, peněženku, kreditky, diář, mobil, ale taky jsem si stihla dát ještě před nástupem do letadla kafe.
Což si ale příště taky odpustím, protože na záchod se mi chtělo asi dvě minuty po startu. Tedy ve chvíli, kdy byl Beník malým bezpečnostním pásem připoutaný k mému, což je na start a přistání povinnost, a kdy si o toaletě člověk může nechat tak akorát zdát.
Hodně dobrá rada, která se mi osvědčila, byla udržovat Bena celý den před cestou aktivního a nenechat ho moc vyspat a taky ho při vzletu a přistání kojit nebo aspoň nechat dumlat (určitě si před letem pořiďte dudlošňůru!), což mu pomůže vyrovnat se s bolestí v ouškách.
Já jsem prso vytahovala hned, jak letadlo vyjelo ze stojánky, pak jednou během letu a znovu jsem miminko vzbudila a mléko mu vnutila zhruba padesát minut před přistáním, kdy pilot ohlásil, že brzo začneme klesat. Hned na začátku cesty jsem dostala užitečný tip od letušky, a to abych se při každém kojení, kdy miminko leží hlavičkou do uličky, nahnula tělem víc ke středovému sedadlu, a tak mu ji ochránila před spolucestujícími, co se hlava nehlava hrnou na záchod, a před letuškami, co při manipulaci s vozíkem nemohou mít oči všude.
Přebalování nakonec bylo také úplně snadné, protože na všech toaletách byl nad záchodem vyklápěcí přebalovací pultík. Co do příště vychytám, je jídlo, kterého je pro kojící matku na tak dlouhé cestě zoufale málo. Už hodinu po večeři jsem s prosíkem šla za letuškami pro zbytky pečiva a po snídani tajně pokukovala po muffinu, co ani nerozbalil můj spolusedící – nenabídl mi ho a vyhodil ho!!! Takže do příručního zavazadla zabalím aspoň pár müsli tyčinek.
A taky náhradní triko, minideodorant a žvýkačky, aby se přede mnou celníci, až přistaneme, nemuseli stahovat do své kukaně. Ben nakonec v pohodě zvládl i jetlag. První tři dny byl večer plačtivější a usínal zhruba o hodinu později než v USA, ale jeho rytmus se rychle upravil.
A tak poslední, ale nejdůležitější tip na závěr – pokud chcete cestování s miminkem přežít co nejvíc v pohodě a v klidu, řekněte o svých cestovatelských záměrech co nejméně lidem. Nikdy, opravdu nikdy, nechcete slyšet všechny ty protichůdné rady, příběhy o skoropočuraných matkách, kterým letuška odmítla pochovat vzpínající se mimino, názory, že jste blbka, když s prtětem nesedíte doma. Neseďte. A leťte. Je to skvělá zkušenost a miminko to zvládne, když má to nejdůležitější – vás. Šťastný let!
Jana LeBlanc využila služeb Austrian Airlines. Vybavení letadla a podmínky letu se mohou lišit v závislosti na letecké společnosti.
Autorka – novinářka Jana LeBlanc žije v Americe a tam se jí také narodil její syn Benjamin. Kromě toho miluje běh, svobodu (ve všem, co dělá), čte (co jí přijde pod ruku) a úplně nejvíc ji naplňuje psaní vlastního blogu comiudelaloradost. cz