[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nakonec to ale vždycky dopadne tak, že jakmile začne kníkat, sbalím počítač, kelímkové kafe a rychlým krokem odkráčím do garáže, kde mu dám napít za tónovanými skly našeho auta. Proč to dělám?
První důvod je, že v našem velkém autě je to pohodlnější. Druhý, že jakkoli hloupě to zní, když jde o něco tak přirozeného jako krmení mého vlastního dítěte, zatím se u kojení na veřejnosti cítím velmi nesebevědomě. Odvaha mi nechybí a vytáhnout bradavku se taky nestydím, koneckonců i v USA, zemi puritánů, jsou to podle mě pořád „jenom“ prsa.
Ale respektuju lidi, kteří sem přišli na kafe, ne se dívat na moje nalité a zatím dost neposedné osmičky. A že by se dívat nejspíš museli, protože jestli ve své nové roli zatím něco opravdu nezvládám, pak nakojit diskrétně. Začíná to těmi osmičkami. Pokračuje tím, že se neumím nijak decentně odhalit a vždycky mi vyleze nějak víc kůže, než bych chtěla.
Za třetí, pár týdnů po porodu mám pořád takové množství mléka, že stačí rozepnout podprsenku a jako na povel vystříkne fontána, kterou nezvládám nijak usměrnit. A jestli bych něco nechtěla, pak doplnit jím cappuccino naproti sedícímu hipsterovi, postříkat mu dýňový muffin či ještě hůř – zbrusu nový mac, což je zcela reálná obava, neboť ačkoli mám v náručí hladovce, ani on si s fontánou zatím neví rady.
Kolikrát se mi u prsa tak mele, šermuje ručičkama a hází hlavičkou, že i kdybych se dokázala decentně odhalit, nevydrží to dlouho. To ostatně platí i o všech dekách, plínách či pelerínách, za kterými se snažím všechno tohle výše popsané aspoň trochu schovat. Co tím chci říct: Kojení na veřejnosti je zatím největší výzva mého krátkého mateřství.
Když se mě kamarádky ptají, jak je to v USA s kojením na veřejnosti, upřímně odpovídám, že vlastně nevím. Za čtyři roky, co tady žiju, jsem viděla veřejně krmit dítě jenom dvě ženy, přičemž jedna z toho byla moje kamarádka Češka – v New Yorku. Kamarádky a známé z mého okolí taky nevědí – ony samy kojí buď v autech, nebo nekojí vůbec.
Když jsem nedávno zabrousila do internetové diskuse na tohle téma, názory byly jako rozbuška. Od „je to přece tak normální, jestli to někoho pohoršuje, je to jeho problém“ až po „prsa jsou prsa a na veřejnosti by je nikdo vidět neměl, když si nosíme plíny, nosme si i odstříkané mléko“.
Čtyřicet devět z padesáti amerických států má pro kojení na veřejnosti specifické zákony (povolující se přiměřeně odhalit), třeba v Idahu ale takový zákon pořád chybí a Virginia, kde žiju já, ho schválila teprve v roce 2015. Do té doby směly ženy kojit svá miminka pouze na státem vlastněném území a ve státních institucích, restaurace a privátní podniky měly právo jim to zakázat.
Co by se stalo, kdybych dnes vytáhla prso uprostřed restaurace? Upřímně: To by mě taky zajímalo.
Když to v polovině dubna udělala jedna maminka ve Virginii v kostele, několik lidí ji vyzvalo, aby odešla nakojit do soukromí, protože ostatní věřící se „necítí pohodlně“.
Annie Peguero natočila o své zkušenosti video na YouTube a její příběh se dostal až na stránky Washington Post. Ve Státech každopádně neustále přibývá obchodů s kojicími koutky. Například populární obchodní dům Target jim říká kojicí lóže a momentálně testuje jejich začlenění přímo do oddělení podprsenek, prý aby se odvážnější z nás nemusely ukrývat v kabinkách nebo na WC.
Mimochodem, co mi přijde zvláštní a případ Annie Peguero to teď jenom potvrdil, že nejvíc se při pohledu na prsa bouří právě ženy – často také samy matky.
Mužům kupodivu nijak nevadí, což mi teď potvrzuje i vedle mě sedící známý Bernard: Copak je v době, kdy je na jedno kliknutí v mobilu dostupné úplně všechno, za problém s kouskem bradavky? Tím spíš, když na ní minimálně polovina lidstva vyrostla.
Čímž prý ale neříká, že mu teď mám tu svoji naservírovat přímo pod nos místo jeho The New York Timesu a máslového croissantu, neboť kojit na veřejnosti se dá – jeho slovy – i elegantně. Protože to mi zatím moc nejde, právě se s křičícím Benem znovu odebírám do auta.
Teď, když už je najedený, si vlastně říkám, že bych snad do toho auta ani nechodila, kdyby tu seděla – a svoje dítě krmila – nějaká další matka s novorozencem v náručí a já měla nějaký vzor. Nebo spíš řekněme spřízněnou duši.
Která by se chápavě usmála, kdyby mi mléko káplo na (vedlejší) stůl, a úplně v nejlepším případě ještě přidala nějakou neuvěřitelnou historku o tom, jak minulý týden v kostele stříkla její obrovská prsa mléko do oka vedle klečícího pána, kterou mi pár hodin zpátky vyprávěla po telefonu kamarádka z Čech.
Jenže žádná taková žena tu není, což není jen tím, že by všechny seděly v zaparkovaných vozech, ale spíš proto, že většina amerických matek sedí v práci, zatímco jim miminka krmí cizí paní v jeslích.
Ale k pointě, v Americe se nekojí na veřejnosti taky z toho důvodu, že ono se tu vůbec kojí málo. Podle všeho krmí při odchodu z porodnice mateřským mlékem své děti 79 % žen, už do půlroku věku dítěte je to ale jen 49 % (a to je ještě optimistický údaj, narazíte i na čísla kolem dvaceti procent).
Američankám kolikrát stačí krmit svá miminka osm týdnů na to, aby se považovaly za přebornice v kojení. Když někde prohlásím, že pokud to půjde, chci kojit rok, odpovědí je mi udivené: „Tak dlouho?“
Není to jenom jejich vina. Myslím, že za tenhle přístup může spíš systém bez mateřské dovolené. I ty šťastnější ženy, které mají k dispozici dvanáct týdnů volna (většinou neplaceného!), se do tří měsíců vracejí zpátky do práce. To jim dává prostor ke kojení zhruba prvních šest až osm týdnů.
Hodně odhodlané ženy, nebo spíš ty s dobrým místem a šéfem, co má pochopení, sice mateřské mléko odsávají, spousta jich ale nevydrží. Upřímně si ten kolotoč taky neumím představit. Určitou roli v tom, proč kojení vzdát, hraje i to, že většina třicátnic a čtyřicátnic, které jsou dnes matkami, nemá vzory a kolikrát ani podporu z rodiny, neboť samy vyrostly na umělém mléku.
Jsou totiž dětmi žen, kterým se tlouklo do hlavy, že věda, která přišla s umělým mlékem, je chytřejší než příroda, jež už od pravěku přichází pořád se stejně ohraným receptem na to mateřské.
Pche! Nutno říct, že Američankám, které se v 60. a 70. letech emancipovaly, se taková reklama o umělém mléku velmi hodila. Křičely, že doma s dětmi nebudou, svým dětem strčily láhev a mašírovaly do kanceláří.
Krmit dítě z prsu bylo pro chudé. Dnes je to přesně obráceně a Amerika se teď velmi snaží některé svoje chyby napravit. Kojení má cenu zlata a kojení na veřejnosti se tu – mediální hantýrkou místních novin – znormalizovává. Jsem připravená k té normalizaci přispět. Ale dejte mi prosím vás ještě pár dnů nebo týdnů, než moje dobré odhodlání bude větší než moje prsa.
Novinářka Jana LeBlanc žije v Americe a porodila tam i svého prvního potomka. Kromě toho miluje běh, svobodu (ve všem, co dělá), čte (co jí přijde pod ruku) a úplně nejvíc ji naplňuje psaní vlastního blogu comiudelaloradost.cz
Video: Batole se jde nakojit během toho, co maminka cvičí jógu