[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na úvod mi dovolte představit mé tři děti: dvojčata Alexandru a Niki a malého Petrose. Holkám budou teď v listopadu dva roky, Péťa nedávno oslavil půl roku. Mezi sebou mají 17 měsíců.
Před pár dny jsem od kamarádky dostala tašku jablek. Paráda, řekla jsem si. Ulevím trochu domácímu rozpočtu a uvařím dětem přesnídávky. Alex totiž ovoce v jiné formě nepozře, když nepočítám sušený ananas, o kterém si zřejmě myslí, že to je sušenka.
Nevím, jestli jste někdy loupali a následně vykrajovali tašku jablek. Naivně jsem si myslela, že to stihnu ještě před koupáním dětí v té slabé půlhodince po návratu z venku a před příchodem manžela. Ha ha. Jak se ukázalo, je to projekt na tu zmíněnou půlhodinu, celé televizní zprávy včetně těch sportovních, počasí a ještě kus. Ale nevadí, co bych neudělala pro děti, že.
Následně jsem stanula před problémem: v čem uvařit tašku nakrájených jablek? Naplnila jsem dva největší hrnce, které se ovšem brzy ukázaly jako nedostatečné, když oba v průběhu vaření několikrát překypěly. (Na tom ale zřejmě nesu svůj podíl viny. S manželem jsme si současně pustili v televizi film a já si k němu bláhově sedla.) Ale nevadí, hlavně že děti budou mít ovoce ze zahrádky bez postřiků a výfukových plynů.
Pak přišel na řadu mixér a pár banánů. Když bylo vše umixováno a rozděleno do mističek, sem tam jsem přihodila pár malin z mrazáku, sem tam pár piškotů, švestek (spařených a oloupaných přirozeně). A znova nastoupil mixér. Vědoma si toho, že svou dceru jen tak něčím neoblafnu a že sebemenší kousíček ovoce, který jí ulpí na jazyku, může celou akci odsoudit k neúspěchu, jsem svůj starý ruční mixér málem zavařila. Výsledek stál ovšem za to. Po cca dvou hodinách loupání, krájení, vaření, opakovaného mytí sporáku, cezení a mixování jsem vytvořila pyré, které byste od toho „opravdového“ nerozeznali.
Pointu již asi tušíte. Moje dcera rozdíl samozřejmě poznala. A věrna svému přesvědčení ho odmítla jíst. Až po dvaceti minutách, když manžel otevřel skleničku přesnídávky z obchodu, utřela si slzy a s ukřivděným pohledem typu „to jste mi nemohli dát hned?“ ji bez výhrad snědla. To byl první večer. Holky už dávno spaly, když jsem skleničky vymyla (bohužel tak důkladně, že jsem strhla i originál etiketu) a naplnila je svým bezvadným pyré. Druhý večer se ovšem opakovalo to stejné. Alex jen mrkla na skleničku, které chyběl obrázek mimi či hafíka a rezolutně nám oznámila: Ne.
Na třetí večer jsem připravila skleničky s neporušenou etiketou, které jsem před Alex vyndala ne z lednice nýbrž z poličky, kam kupované přesnídávky normálně dáváme. Výsledek si můžete tipnout. Mě osobně už to ale ani nepřekvapilo. Niki normálně sní všechno, ovšem důslednost její sestry na ni zřejmě zapůsobila natolik, že moje domácí přesnídávky ze solidarity odmítla jíst taky. Ještě, že máme Péťu, který je zatím ve věku, kdy tomu nerozumí, takže je spokojeně papá aspoň on.