[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na úvod mi dovolte představit mé tři děti: dvojčata Alex a Niki a jejich brášku Petrose. Holkám jsou dva a půl, zatímco Péťa oslavil začátkem května rok. Mezi sebou mají 17 měsíců.
Maminky a tatínkové od třech a více potomků, vy mi to jistě potvrdíte, a vy ostatní nám prosím věřte. Pokud snad koketujete s myšlenkou pořídit svým dětem dalšího sourozence, směle do toho. Po těch prvních dvou jste už tak vytrénovaní, že další dítě vám přijde neskutečně snadné. Viz případ jedněch našich známých, který vám teď s chutí odvyprávím, i když přiznávám, oni jsou už trochu extrém.
Takže tihle naši známí nemohli dlouhá léta mít děti. Když pak konečně podstoupili umělé oplodnění, hned napoprvé se uchytila obě vajíčka. Byla z toho Klárka a Verunka. Vědomi si faktu, že bez Petriho misky a týmu doktorů by neotěhotněli, antikoncepci neřešili. A jak se tak v podobných případech stává, holkám nebyly ještě ani dva roky, když se jim narodila sestřička Terezka. Povzbuzeni skutečností, jak přirozeně a harmonicky se rodina rozrostla o dalšího člena, řekli si, že to zkusí ještě jednou, ale tentokrát by vážně rádi chlapečka.
Rozhodli se neponechat nic náhodě a na jisté klinice si zajistili oplodnění spermií nesoucí ypsilonový čili mužský chromozom. (Tuhle část příběhu nikdy nechtějí moc rozpitvávat, jelikož každý průměrně vzdělaný občan ví, že podobný postup je v České republice zcela nelegální. Kdo má ovšem peníze, má i moc a nemusí se vždy starat o to, co je a není legální.) Jaké ale bylo jejich překvapení, když se na prvním sonografu neobjevilo jedno tlukoucí srdíčko, nýbrž dvě! Vajíčko se spontálnně rozdělilo a za devět měsíců se rodina rozrostla o jednovaječná dvojčátka Adámka a Péťu.
Zdálo by se, že u čísla 5 se milí rodiče už zastaví, jenže po čase začala vycházet najevo nevyhnutelná skutečnost: Klárka držela basu s Verunkou, kluci se mydlili mezi sebou a chudák Terezka k sobě nikoho neměla. A jelikož, jak už bylo řečeno, naši rodiče netrpí materiální nouzí a můžou si dovolit zaplatit tety na hlídání i na úklid, rozhodli se adoptovat holčičku, která by věkem odpovídala prostřední Terce. Momentálně jsou na konci schvalovacího procesu a zbývá již jen to nejdůležitější - najít sourozencům vhodnou adoptivní sestřičku.
Přijde mi to děsně fajn (i když k tomu genetickému inženýrství mám své výhrady). Znám rodiče jedináčků, co si radši pořídili starožitný kabinet za sto tisíc nebo třetí auto za milion, ale při představě druhého dítěte se křižují a hází kolem sebe vyčerpané pohledy. No neříkám, že je to vždycky procházka růžovým sadem, ale na konci dne, když je všechny uložíme do postýlek, pořád se na ně s manželem chodíme koukat a dojímat se nad tím, jak krásně spinkají a jak jsou sladký. A jestli vyhrajeme ve Sportce, kdo ví, třeba bude i čtvrtý:)