[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku. A pak jsem se na svou dceru podívala. Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.
A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.
Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohl být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.
A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce. Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi. Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.
Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě. To, co jiní považují za samozřejmé, je pro nás jistým posláním. Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren. Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni. Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze. Slýcháme šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď. Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství. Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu. I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou. Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo. Pro takový pohled jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.
Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen. Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova. Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.
A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují. Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našly malého bílého králíčka.
Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.
Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti. A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola. Nejsou na něm tak zářivé věci, jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou. Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.
A i když se stane, že sedíte uprostřed domu a myslíte si, že jste neudělala dost. Že jste měla udělat víc. Viníte se za to, že jste vyčerpaná, ohromená a že selháváte. Podívejte se na ten seznam znovu a znovu a přečtěte si, co VŠECHNO jste udělala pro svou rodinu.
Ale někdy i ty obyčejné věci vezmou tolik práce. Počítání do deseti stokrát za hodinu. I když se zdají být ztrátou času, někdo je udělat musí. Hračky ze země, které se musí zvednout a uklidit zpátky do poliček, aby druhý den mohly být opět rozházené po zemi.
Jsou chvíle, kdy jsme frustrované a nejraději bychom všechny hračky naházely do pytle a vyhodily. Jenže nakonec je stejně dáme zpátky na místo, protože patří těm, které máme rády nejvíc na světě.
Pravděpodobně děláte každý den spoustu obyčejných věcí, které ale přinášejí smysl a radost do života všem ostatním. Kéž by jste se mohly podívat přes všechen ten zmatek a rozlité pití. Kéž by jste tomu všemu nepřikládaly takovou váhu.
Kdybyste nechala padat slzy, protože jen prostě potřebujete. Kdyby jste mohla vidět, jak úžasný, mimořádný a krásný člověk jste.
Život umí být náročný a dokáže v jednu krátkou chvíli všechno zamotat. Vysaje z nás energii a donutí nás plakat uprostřed noci nebo dne, zamčené v koupelně.
Může nám dát pocit, že se s tím vším nemůžeme nikdy vyrovnat. A nemůžeme to nikdy zvládnout. Další minutu, další hodinu, další den. Ale zvládneme to. Zvedneme se a pokračujeme.
Zabalíme svačiny, vyzvedneme děti ze školy. Uvaříme oblíbenou večeři. Usušíme mokré kalhoty. Smějeme se, i když nám do smíchu není. Chováme v náručí naše děti, když mají teplotu. Čteme oblíbené knihy a přeskakujeme stránky.
Učíme je, jak si zavázat tkaničky. Češeme vlasy a pleteme copánky. Utíráme stoly. Leháme si do postele vyčerpané a vstáváme unavené. Milujeme tak silně, jak jsme si neuměly nikdy představit.Všechny děláme chyby.
Nejsem dokonalá, Vy nejste dokonalá a naše děti také nejsou dokonalé. Ale všichni se snažíme, dáváme ze sebe maximum a milujeme. Takže i teď, když čtete tyhle řádky, zasloužíte si vidět sebe samu tak, jak Vás vidí ostatní. Jako mimořádného člověka.
Den za dnem, noc za nocí. Když máte dobrý den a i když máte jeden, z těch nejnáročnějších dní. Obyčejný den, normální den. Vždycky milujete své děti i svou rodinu. A na tom jediném záleží a opravdu hodně. Takže, než zavřete tento článek a podíváte se na svůj život, který možná teď není tím, čím by jste si přála, aby byl. A vy nejste tam, kde by jste chtěla být. Chci, abyste se nadechla a podívala se na sebe, jak ohromná jste a žasla jste.
Blogerka Monika je máma pěti dcer, panička jedné kočky a žena jednoho muže. Sledovat ji můžete na jejím facebooku.