[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Také jste někdy koketovali s myšlenkou, že vypojíte tu hlučnou, zábavnou, vulgární, skandály milující a barvami hýřící „časožroutku“ ze sítě, vtěsnáte ji zpět do krabice a odnesete do toho nejtemnějšího koutu domu? Já o tom sním často. Jenže nemám tolik odvahy a ani doma „nenosím kalhoty“, takže se s jejím koketním pomrkáváním musím smířit, a někdy mu dokonce i podlehnu. Je to holt profesionální svůdnice.
„Hele, a co děláte večer?“, byla jedna z nejčastějších otázek, ve chvílích kdy se hovory s přáteli i „nepřáteli“ začaly zvídavě ochomýtat kolem večerního rodinného programu (možná chtěli slyšet nějaké pikantnosti), obvykle jsem odpovídala, že máme prostě ČAS! Čas na cokoliv. Nyní už vím, že nadmíru cenný byl čas na povídání, čtení a naprosto dobrovolné samostudium čehokoliv, co nás zajímalo. Plány na večer se jednoduše přizpůsobovaly jen a jen nám.
Absence sledování televize přinášela nejen čas, ale i mnoho humorných příhod. Kdy jsem prostě neznala některé nové seriálové hvězdy nebo osobnosti nejrůznějších zábavných pořadů. A tak jsem nad vínem s kamarádkami občas nevěděla, o kom je řeč. Kdo má ten nádherný hluboký hlas, uhrančivé oči, uzlovité paže, smyslné rty či jiné tělesné partie. Naprostý vrchol mé absence znalostí veledůležitých osob nastal ve chvíli, kdy mi kamarádka na jedné akci představila svého bratrance (tehdy jednu z vycházejících hvězdiček televizního seriálu) a já se ho během vcelku příjemné a zajímavé konverzace zeptala, co vlastně dělá za práci. Mládeneček oněmnul a pohotová sestřenice vysvětlovala, že to je ta bez té televize…
Asi si říkáte, proč JI tedy znovu máme. Proč to nostalgické vzpomínání, když máme možnost volby – mít či nemít. Máme ji ze strachu. Paradoxně kvůli dceři. Prostě jsem se bála, že až bude dcera v první třídě, bude tím, že nemá potřebné televizní minimum v kolektivu hendikepovaná. Obavy jsem měla už během docházky do školky, ale asi jsme měli štěstí na kolektiv dětí, protože co „frčí“ v televizi, tam opravdu nikdo neřešil.
Pro upřesnění musím podotknout, že základní znalosti typu Krteček, Rákosníček, Potkali se u Kolína a Včelí medvídci dcera díky počítači má. S televizí se samozřejmě setkala – u dědečka (požehnaně), u babičky (rozumně). Obvykle jí po chvíli přestala bavit, nebo při sledování něco kutila, což jí vydrželo doposavad. Málokterý děj ji doteď uchvátí natolik, aby prostě seděla a koukala – to máme stejné. Odvykla jsem si. I v kině se často po hodině nudím.
Večery už máme trochu jiné, občas mě holt rafinovaně lapí do svých spárů a já ji po půl hodině přepínání umlčím. Někdy ji pár dní ze zvyku vůbec nezapnu (když není doma manžel), pokud už mě něčím zajímavým upoutá, většinou u toho musím něco dělat, jinak bych měla pocit promarněného času.Ale přijde den (doufám)… a já si splním sen…
(Hlasovat můžete v anketě umístěné v pravém sloupci.)