Maminka.czFejeton otce

Dětem se musím věnovat víc, nikdy už to nedoženu, říká zpravodaj Martin Řezníček

4. 9. 2018
Hlavně pro děti nebyly začátky v USA vůbec lehké. „Na výlet jsem si bral sako a kravatu, co kdybych musel zničehonic do studia,“ vzpomíná Martin Řezníček na pět let strávených na postu zpravodaje České televize ve Spojených státech. Jak se dá taková práce skloubit s rodinou a dvěma malými dětmi?

„Nezapomeň si udělat čas na děti“. „Uděláš mi večeři, až dotelefonuješ?“ Tyto vzkazy mi napsaly děti a pověsily mi je nad pracovní stůl ve Washingtonu. Správně tušily, že novinařina mi ze života ujídá čím dál větší kus a že člověku na druhém konci drátu možná naslouchám víc než kručení jejich žaludků. Oba lístečky mám dodnes. Oba mi připomínají, že když se člověk stane zahraničním zpravodajem, balancuje na velmi ostré hraně práce vs. rodina častěji než u mnohých jiných povolání. Mé nasazení nedefinovala pevná pracovní doba, ale dost často nenaplánovatelné události: hurikány, nepokoje, politické kampaně, ale i zpožděné lety, nekonečné přejezdy autem a sterilní hotely.

Na podzim 2017 jsem si uvědomil, že jsem pracoval tři měsíce v kuse bez jediného dne volna. Nákupní vozík plný potravin jsem jednou musel nechat mezi regály, protože živý vstup k nějaké aktuální události nesnesl odkladu. Na výlet s rodinou jsem si bral sako a kravatu, co kdybych musel zničehonic do studia a k něčemu promluvit. Jednou jsem pár minut před odletem na hurikánem postižené Portoriko požádal o vrácení už naložených zavazadel, protože jsme kvůli nejhorší hromadné střelbě v moderních amerických dějinách museli s kameramanem okamžitě změnit plán a vydat se do Las Vegas. 

 

Stále si připomínám, že pokud se teď dětem nebudu věnovat víc, už to nikdy nedoženu.

 

Než jsem se po Vánocích 2012 přesunul s rodinou do Spojených států, kolega, který prošel v obdobné funkci pobytem v zahraničí, podotkl: Post zpravodaje je pro mladé, bezdětné, nezadané. 

Do Washingtonu jsem se tedy vydal jako 36letý, se ženou Hanou a dvěma malými dětmi, jimž bylo tehdy 5 a 6. Kdybych vyslyšel napůl v žertu míněnou radu, neměl bych zkušenosti, které se získávají jen s věkem, děti by se nenaučily anglicky tak, že teď mluví jako rodilí Američani, a já bych pět let v USA nestrávil se ženou, která si nejen za onen pobyt zaslouží svatozář. Ale na jeho slovech něco bylo. Někteří kolegové z evropských televizí nebo rádií se z Washingtonu vraceli jako rozvedení. 

Děti nemluvily anglicky, teď hovoří jako rodilí Američani

Nám se naštěstí podařilo zachovat rodinný status quo, i když začátky, zejména pro děti nemluvící anglicky, nebyly lehké. Markovi jsme první den v americké škole napsali na papír foneticky, jak má učitelce sdělit, pokud bude potřebovat na toaletu. Tehdy nerozuměl jedinému slovu. Žena ten den čekala před budovou pro případ, že by z ní Marek utekl, a doufala, že okolo projíždějící a houkající hasiči nemají s jeho trápením nic společného. Dcera ve školce nepromluvila několik měsíců vůbec. Zlom přišel možná až po půlroce. Později se oba stali ve svých třídách premianty. Marek dokonce v zeměpise a slohu patřil opakovaně mezi nejlepší žáky v celém Washingtonu a pomohl tím i prestiži své školy. Má svůj možná až americký sen: studovat na Yaleově univerzitě práva a politologii. I Kláře se velmi dařilo, její houževnatost a zanícení pro studium, výtvarnou výchovu a fotbal, který ve Spojených státech představuje mezi dívkami alternativu ke chlapeckému baseballu, přetrvává i po návratu do Česka. Fotbalu se velmi intenzivně věnuje v pražské Dukle. I když to máme na tréninky přes celé město, pro klub dýchá a o změně barev nechce ani slyšet. 


Dali jsme dětem druhý jazyk, který je pro ně stejně automatický jako ten rodný, anglicky se dodneška např. hádají. Podařilo se nám u nich vyvolat lásku k cestování. Ve Washingtonu vyrůstaly s dětmi z celého světa, ochutnaly jídlo z celého světa a cítily vůně z celého světa. Vědí, že není černobílý. Pochopení různých kultur pro ně bylo možná stejně cenné jako naučit se jazyk. Po pěti letech opustily své kamarády a zemi, která jim přirostla k srdci. 
Má práce získala po návratu do Prahy o trochu pevnější řád, i když terčem dotazů, v kolik že večer přijdu, se ocitám pravidelně. Kvůli večernímu moderování se často vracím až v době, kdy jsou dveře do jejich pokojíku už zavřené. Na počítač jsem si opět vylepil jeden ze zmíněných vzkazů, který jsem od dětí dostal ve Washingtonu. Jako trvalé připomenutí toho, že bez práce rodičů by sice neměly co jíst, ale pokud se jim teď nebudu věnovat víc, nikdy to už nedoženu a jednou si to budu vyčítat. 

Deník matky z USA: V Americe se na veřejnosti moc nekojí
Deník matky v USA: Dítě na palubě aneb první let přes oceán s dvouměsíčním synem
Fejeton otce Saši Rašilova: O spokojeném otci 45 +
Témata: Mateřská a rodičovská dovolená, Jen pro tatínka, Rodina a vztahy, Chování a vztahy, Fejeton otce, Děti, Celé město, Jediný den, Výtvarná výchova, Pracovní stůl, Kravata, Pevný řád, Česká televize, Druhý jazyk, Ostrá hrana, Dukla, Nákupní vozík, Las Vegas, Nejlepší žák, Malé dítě, Česká republika, Studium, Washington, Praha, USA

Mohlo by vás zajímat
Sedm znaků, podle kterých poznáte, že z dítěte roste psychopat
Problémy se spánkem má třetina dětí. Chce to režim, říká odborník
Pojďte s námi na nákupy do LINDEXU a pořiďte dětské oblečení se slevou
Ploché břicho po porodu: Co to znamená, když se řekne abdominoplastika?

Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu