[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
HYPOTONICKÝ SYNDROM SE OBVYKLE PROJEVUJE POMALEJŠÍM MOTORICKÝM VÝVOJEM DÍTĚTE, NĚKDY ALE MŮŽE POZORNOSTI RODIČŮ UNIKAT DLOUHÉ MĚSÍCE. Čím je vlastně způsoben? „Jako hypotonie se označuje stav, kdy dítě vykazuje známky nižšího svalového napětí. Obvykle se odlišuje svalová hypotonie periferní, spojená s poruchami periferních nervů nebo míchy, a hypotonie centrální, která je projevem narušené funkce mozku,“ vysvětluje MUDr. Jan Hadač, primář oddělení dětské neurologie Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou v Praze.
„Příčin centrální hypotonie je řada – od vrozených vad mozku či mozečku anebo geneticky podmíněných onemocnění přes získané poruchy vývoje mozku, například poškozením způsobeným v období kolem porodu, degenerativním nebo endokrinologickým onemocněním, až po hypotonii související s prodělaným akutním stavem, jako třeba zánětem nebo úrazem nervového systému. Podle příčiny pak může být centrální hypotonie přechodná nebo trvalá, s průvodním opožděním psychomotorického vývoje či bez něj,“ doplňuje lékař.
NETRAPTE SE ZBYTEČNĚ: Intimně o hygieně: Jak se vyhnout kvasinkové infekci
Někteří rodiče hypotonických dětí mluví o tom, že sami měli v raném dětství podobné potíže – byli celkově ochablejší, později začali chodit apod. Může hrát v tomto případě svou roli i dědičnost? A je možné těmto potížím nějak předcházet?
Primář Jan Hadač říká: „Centrální hypotonie je příznak, nikoli nemoc sama o sobě. O dědičnosti anebo možnosti prevence můžeme hovořit pouze u konkrétního onemocnění, tedy v případě, známe-li chorobu, která centrální hypotonii vyvolává. Dítě s hypotonickým syndromem by proto mělo být podrobněji vyšetřeno, aby se příčina obtíží objasnila.“
Podezření, že s vaším dítětem není asi všechno zcela v pořádku, vám může potvrdit nebo vyvrátit pouze zkušený odborník, neurolog. Proto neváhejte a poraďte se co nejdříve. To, jakým způsobem se může hypotonie u vašeho děťátka projevit, záleží na jejím stupni. „Lehkou formu někdy odhalí jen lékař, výraznější hypotonie se u novorozence a kojence odrazí v určité ochablosti, nižší motorické aktivitě, případně v opožďování hybného vývoje.
Závažné formy mohou být spojeny i s poruchami dýchání, příjmu potravy.
U starších dětí se vedle neobratnosti mohou projevit i druhotné ortopedické poruchy – především deformity páteře, hrudníku, dolních končetin,“ upřesňuje doktor Hadač.
Protože příčin vzniku hypotonie je řada, je nutné provést u dítěte vždy podrobné vyšetření a jeho výsledkům pak přizpůsobit individuální léčbu malého pacienta.
„U hypotonického dítěte je třeba v první řadě odlišit centrální a periferní formu hypotonie. To někdy vyplyne již z neurologického nálezu. U mírných forem centrální hypotonie, pokud se dítě vyvíjí přiměřeně věku, nebývá nutné na vyšetření spěchat. U těžší nebo horšící se hypotonie je vhodné podrobnější neurologické vyšetření provést co nejdříve. Obvykle se doporučuje zobrazení mozku (sonografi cké, CT nebo magnetickou rezonancí), další testy se již volí individuálně, podle klinického obrazu. Možnost léčby závisí na příčině hypotonie. Některé choroby jsou léčbou ovlivnitelné (třeba hypotonie při hypotyreóze – snížené funkci štítné žlázy), jiné ne. Součástí léčby bývá i rehabilitace, o vhodném způsobu by měl rozhodnout dětský neurolog,“ říká MUDr. Jan Hadač.
Toho, jak na tom její mladší syn Jindříšek bude, se Jana Makovcová začala obávat hned, když se narodil. Jeho starší bratr Ríša má totiž dětskou mozkovou obrnu. Jana vypráví: „Jeho vývoj jsme s obavou sledovali od počátku. Dokonce jsem s ním zašla preventivně ve 2 měsících k fyzioterapeutce, aby ho prohlédla, jestli má reflexy v pořádku a nemusím se ničeho bát. Reflexy v pořádku byly, byl snad jen malinko pozadu. Ale to mohlo být dáno jeho velkou váhou (při narození měl 5 kilo). V jeho třech měsících jsme byli na týdenním kurzu plavání pro mrňata, tam hodně zesílil a na konci koníky pásl naprosto předpisově. Do šesti měsíců se, myslím, vyvíjel naprosto normálně. Pak ale začal jeho vývoj stagnovat. Přetáčení zvládl, ale ne a ne se začít plazit nebo lézt.
V 9 měsících se stále ještě nepohyboval, neseděl. Byl trochu jako hadrová panenka. Znáte takové to dovádění s malými dětmi, hru na letadlo? Kdy ležíte na zemi, dítko držíte nad sebou, a to ve vzduchu propne celé tělo, natáhne ruce a nohy jako letadlo? Jindříškovi je už 21 měsíců a stále to ještě nezvládne. Visel a visí jako mokré prádlo přehozené přes šňůru. Když Jindříšek ještě v 9 měsících nelezl, byla jsem už nervózní a znovu kontaktovala fyzioterapeutku.
Než však schůzka proběhla, Jindra se začal plazit, takže jsme setkání zrušili. Na jednu stranu jsme byli lehce nervózní, ale na druhou stranu jsme opravdu nechtěli slyšet žádnou špatnou zprávu, možná proto jsme na vyšetření nespěchali. Jindra se plazil, plazil, uběhl měsíc, ale stále se nedokázal zvednout na kolena. Pak bylo i vidět, že lézt chtěl, začal při plazení mírně nadzvedávat zadek a byl opřený o lokty, ale na čtyři to prostě nešlo. Protože lezení bylo stále v nedohlednu a nedocházelo k žádným výraznějším pokrokům, požádala jsem dětskou lékařku, aby nás odeslala na rehabilitaci na vyšetření. Dostali jsme se tam, když bylo Jindrovi 10,5 měsíce. Nelezl, neseděl. Plazil se po břiše. Diagnóza zněla: centrální svalová hypotonie.
Pro mne to nebyl až takový problém, už jsem stejně doma cvičila se starším Ríšou.
Samozřejmě problém byl spíš to, že jsem s ním vůbec musela začít cvičit. Přála jsem si druhé dítě bez zdravotních komplikací. Cvičili jsme 3krát denně, do 14 měsíců. A jak Jindříšek cvičení snášel? U vojtovky řvou všechny děti. Je to holt dřina, tak se jim do toho nechce.
Každopádně nekřičel tolik jako jeho bratr, spíš býval po cvičení hodně unavený. Myslím, že to souvisí s hypotonií, tyto děti se prostě rychle unaví. Pak jsem odjela s oběma syny na měsíční rehabilitační pobyt do léčebny v Boskovicích. Tohle byla chvíle, kdy jsem si poprvé uvědomila, že hypotonie může být závažný problém a není to nic, nad čím by se dalo mávnout rukou. Navíc jsem těsně před odjezdem na rehabilitační pobyt absolvovala s Jindrou první vyšetření u neurologa. Ten se podivil, že přicházím teprve ve 14 měsících. Okamžitě odeslal Jindru na ultrazvuk mozku přes ještě neuzavřenou fontanelu a taky na vyšetření očního pozadí, udělal mu EEG.
Jsou to, jak mi vysvětlil, vyšetření mozku, která dítě nijak výrazně neobtěžují. Navíc mi řekl, že hypotonie má příčinu v mozku, není to onemocnění svalů, jak jsem se mylně domnívala (a podvědomě tak považovala tento problém za ne příliš závažný). Když jsem pak v léčebně viděla už dvouletého klučinu s hypotonií, který se ještě ani neplazil, dost mne to nakoplo k další aktivitě. Ta vyšetření dopadla všechna dobře, žádná anomálie se nenašla. Příčina hypotonie tedy u Jindříška nebyla zjištěna.
Lézt začal Jindra ve 14 měsících, což je první velký úspěch, a ten hlavní. Jakmile se totiž dítě dostane na čtyři, posiluje svalstvo už pouhým pohybem po čtyřech. Po pobytu v léčebně se sám posadil, to mu bylo už 15 měsíců. Následně jsme jeli na dva týdenní prázdninové pobyty s rehabilitací, jeden týden to byla hippoterapie, druhý týden plavání.
Obojí mělo na Jindru výborný vliv. Mezitím jsme stále ještě cvičili Vojtovu metodu, kterou jsme přestali cvičit, jakmile udělal první krok, a přešli jsme na nějaké balanční cviky na balonech a pokračovali v hippoterapii (už jen 1x týdně). Jindříšek udělal první krok v 18 měsících, trvalo ale ještě další 3 měsíce, než začal chodit jistě, tak abychom mohli vyrazit na krátkou procházku bez kočáru. Samostatnou chůzi mám tedy odškrtnutou ve 21 měsících. Teď mu bude 22 měsíců.
Je samozřejmě ve vývoji oproti vrstevníkům opožděn, nyní už více psychicky než motoricky. Jaká je prognóza, mi neřekne nikdo. Nezbývá než čekat pár let, jak to dopadne. A co bych doporučila rodičům, kteří mají pochybnosti o správném vývoji svého dítěte? Já jsem extrémní případ, mám dvě děti, které mají v miminkovské průkazce o zdravotním stavu psychomotorickou retardaci.
Takže já bych doporučila jediné: Co nejdřív kontaktovat lékaře, neotálet a neuklidňovat se řečmi, že to dožene. Každý má strach ze špatné zprávy, ale čím dřív se začne cvičit, tím líp. Lépe jedna zbytečná návštěva lékaře než nevratně ztracený čas.“ Jak pokračuje příběh Jindříška i jeho staršího brášky Ríši, můžete dál sledovat na blogu jejich maminky Jany Makovcové http://dmo.blog.cz.