[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
BARBORA (34), zdravotní sestra, syn Oskar (12), dcery Elena (7) a Agáta (2)
Loni získala čtvrté místo v anketě Osobnost roku 2020 ve Zlínském kraji. Máma tří dětí se před rokem rozhodla přerušit mateřskou a noci trávila v covidovém oddělení v Nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně. Měla to pro ni být „mise“ na měsíc, nakonec Barbora pomáhala ve zlínské nemocnici na oddělení plném pacientů s covidem-19 několik měsíců. Před mateřskou pracovala jako sestra na novorozeneckém oddělení. Na podzim 2020 celá rodina prodělala covid – v době, kdy se pandemická situace v celé České republice zhoršovala.
Právě i čerstvě získaná imunita byla impulzem k jejímu rozhodnutí pomáhat tam, kde bylo potřeba nejvíc.
„Někteří lidé mě považovali za blázna, asi i právem, ale já prostě nemohla zůstat sedět doma. Ano, kdybychom covid neprodělali, zůstala bych doma kvůli nejmladší dceři a dál bychom se velmi důsledně chránili. Je totiž riziková, v době začátku pandemie prodělala Kawasakiho syndrom,“ vzpomíná Barbora.
V době, kdy na covidové oddělení nastoupila, byl nejmladší dceři jeden rok, nejstaršímu synovi jedenáct. „Starší děti na mě byly hrdé, i když smutné z toho, že jsem tak často pryč. Roční dcerka to zase až tak nevnímala, být občas s tatínkem jí nevadilo. Manžela ani mé přátele mé rozhodnutí nepřekvapilo, znají mě a vědí, že když můžu, pomůžu, že bych nedokázala stát stranou,“ vypráví Barbora. Jako novorozenecká sestra se starala o miminka, na covidovém oddělení pečovala o vážně nemocné dospělé, převážně seniory, z nichž mnozí nakonec boj s covidem prohráli.
„Byl to velký rozdíl. Práce s novorozenci v intenzivní péči je vždy plná naděje s naprostou převahou happy endů. Na covidu to, bohužel, bylo přesně naopak,“ říká. Aby mohla být co nejvíce se svými dětmi, chodila prakticky jen na noční služby. „Když jsem ráno přišla domů, obstarala jsem děti, vypravila je do školy nebo usadila k on-line výuce, pohrála si s maličkou a šla kolem osmé spát, vstávala jsem kolem oběda. Relax pro mě byly procházky s kočárkem,“ vypráví. Zlínská nemocnice byla jedna z prvních, kde měli zaplněné ARO hned na začátku.
Barbora sloužila klasické „dvanáctky“ a dělala v péči o pacienty vše, co bylo z náplně práce sestry potřeba. „Mám atestaci v intenzivní péči, byť v pediatrii, ale nebylo to pro mě úplně všechno nové.“ Práce mezi těžce nemocnými pacienty byla psychicky velmi náročná, přesto se Barbora snažila zvládat vše s úsměvem. Na boxech nemocným zpívala a povídala si s nimi, i když ji nemohli vnímat. Prý jim zpívala, cokoli ji zrovna napadlo, třeba písničku, kterou právě zaslechla v rozhlase. Bylo to podle ní důležité, protože pacient, i když je v umělém spánku, reaguje na doteky nebo na hlas. Je to vidět na monitorech nebo se jim zrychlí pulz. Každý kontakt s nemocným člověkem má svůj význam.
Když má zhodnotit, jaký byl a je její život v době covidu, ani na chvíli se nerozmýšlí. „Můj život byl a je jiný. Ne lepší ani horší, jen jiný. A největší zklamání? Z lidí. Opravdu hodně se jich kvůli covidu ‚odkopalo‘,“ říká po roce. Na svou covidovou misi vzpomíná jako na kapitolu svého života. Připomněly jí to i výsledky ankety Osobnost roku 2020 ve Zlínském kraji a čtvrté místo ji mile překvapilo. Prý je to pocta nejen pro ni, ale i pro všechny další kolegy, kteří s covidem bojují denně. A jestli nepřemýšlela o tom, že by šla znova pomáhat? Momentálně pracuje na klinice reprodukční medicíny a s covidem pomáhá z opačného konce – v očkovacím centru. Rok 2021 jí dal totiž pořádně zabrat po všech stránkách.