Děti jsou děsivé zrcadlo, říká Lukáš Hejlík. Co má jeho Vojta nejradši?

Lukáše známe především jako herce, je ale i autorem scénického čtení nazvaného LiStOVáNí, se kterým objíždí republiku, jen tak mimochodem přitom stíhá plnit svou Gastromapu, vést kulinářský kroužek nebo psát do šesti časopisů o jídle. Jeho syn Vojta (3) má energie na rozdávání a rodiče jsou díky němu neustále v pohybu. Po kom ten kluk asi je… 

Pořád je Vojtíšek takové energické dítě, nebo ho ten třetí rok přece jen trošku zklidnil a „zpomalil“? 

Zrovna nedávno jsme si říkali, že se to nedá srovnat s dobou před rokem. Vojtík jde do školky, takže ví, že tam jde, a my nemusíme mít strach, že skončí v tramvaji nebo nedejbože na nádraží na vlacích. A když jsme u vlaků, i tam už prostě spolupracuje. Trvá mu se rozmluvit. Mluví pořád vlčákovštinou, ale snaží se a občas i boduje a slov a spojení přibývá. Takže jo, už je to vlastně zlatý! 

Vlčákovština zní skvěle! Co si pod tím máme představit? 

Moje máma říkala, že jsem taky začal mluvit až ve třech letech a teď mě držka živí. Tak uvidíme. Vojtík neumí dobře utvářet slova. On po vás i něco zopakuje, ale někdy mají ta slova jeho význam. Slon je hóše, vlak je náš, pití je bebe. Teď už ale říká suon, vuak a pití, tak dobrý! 

Po kom byste řekl, že je Vojtíšek. Po vás, nebo po mamince? 

Co myslíte vy? (smích) Že je to zbytečná otázka? Říká se, že po někom má podobu, po někom povahu. Je to děsivý zrcadlo. Dcera to samé. (Lukáš má z prvního manželství jedenáctiletou dceru Klárku, pozn. red.). Ale Vojta jako kluk, to je teprve číslo. 

Cítíte velký rozdíl ve výchově kluka a holčičky? 

Asi ano, ale je to úplně jiná situace. Jakože kompletně jiná. Tehdy jsme všechno prožívali strašně alternativně. A taky jsem byl často mimo. Zaměstnaný jsem i teď, ale čas s Vojtou si stíhám víc užívat. 

Co společně nejradši děláte? 

Se mnou se nejradši pere v posteli, hraje se zvířaty nebo na zvířata, a hlavně a úplně se mnou nejradši běhá na nádraží jezdit vlakem. Teď mu slibuju výlet pendolinem za babičkou do Olomouce. 

Povězte, čemu se věnujete kromě svého syna a herecké profese? 

Kéž bych mohl říct, že nejdřív synovi a pak dalším věcem. Lhal bych. Jsem blázen, každý, kdo mě sleduje na Instagramu, zná mou #diagnozasilenec. Dělám LiStOVáNí, a díky cestám, které s ním mám, jsem začal dělat Gastromapu. Práce na ní graduje a po čtyřletém koníčku se z toho začíná stávat velká věc. 

Povězte nám o Gastromapě víc – jak funguje a co v ní můžeme najít? 

Každý den přináším jeden tip, kam zajít na jídlo nebo na kafe. Dělám to už téměř pět let. Je to mazec. Dostávám různé tipy, ty si ověřuju, zapisuju a na cestách navštěvuju. Navštívil jsem téměř 1500 podniků, na gastromapa.hejlik.cz jich je přes tisíc. Utratil jsem přes milion. Strašný čísla, co? Aby jich nebylo málo, píšu o jídle do šesti časopisů, dělám video seriál a připravuju knížku GMLH365. 

Kdo u vás doma nejčastěji vaří? 

Je to na třetiny. Někdy Veru, někdy já, někdy oba. Koneckonců, u nás doma vznikl i Gastrokroužek, což je další můj projekt. 

Zvládáte se ve všední den společně potkat u večeře? 

Spíš ne. Já nemám všední den. Můj pracovní život je nevšední. To je po praktické stránce těžké. 

Máte nějakou další metu, cíl, další přání, které byste si rád splnil? 

Snad ani ne. Myslím, že nemám nárok. Ale jasně, chci být víc s rodinou. A budu moc rád, když všechno bude fungovat dobře jako teď. 

Syn Vojta nám dává hodně zabrat, přiznal Lukáš s Veronikou 

​

Povězte nám na závěr… Přál byste si, aby se vaše rodina ještě rozrostla, nebo máte pocit, že takhle už „jste všichni“ a je to fajn? 

Mám přesně ten pocit, který jste popsala. Takhle je nám fajn. Ale uvědomuju si, že tohle je a bude hodně na manželce. Zatím to vidí stejně jako já. Ale všechno se mění…