[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je mi 42 a půl a cítím se výborně. Více než 23 let pracuji v jedné firmě a stále si plním svůj dětský sen. Jsem televizní moderátor. Klasika – s blížícím se prvním mužským přechodem si asi potřebuji dokázat, že ještě nejsem na odpis, takže jsem začal běhat. Rok jsem držel z hecu bezlepkovou dietu.
Na druhou stranu zaplať pánbůh přestávám řešit, jestli mi dneska vypadlo 80, nebo 95 vlasů. Sbírám náramkové hodinky a hraju si na vinaře. Jo a před rokem jsem se stal dvojnásobným tátou.
Tati, jak se říká té nevlastní mamince ? Macecha. Aha, takže Pavel (přítel mojí maminky) je Tvůj Ježibab? Vždycky v posteli před spaním z ní padají ty největší perly.
Vždycky jsem chtěl syna a i před pěti lety jsem doufal, že to bude kluk. Na 3D ultrazvuku na jedné z těch vyhlášených pražských klinik nám sestřička jistě v dobré víře řekla, že má to naše dítě nádhernou buchtičku a tak jsme asi v šestém měsíci těhotenství věděli, že tentokrát to kluk nebude.
Připouštím, byl jsem zpočátku trošku smutný, ale budoucnost ukázala, že smutek rozhodně nebyl na místě.
Eliška se narodila v postupce 1234. Tedy ve 12:34 a jen o tři dny později, než jsem oslavil své 37. narozeniny. Už od narození byla celá já. Hodná, milá, vtipná, pohotová a později, zhruba od dvou let, také pořádně výřečná. Prostě tatínkova holčička. A to nemluvím o té podobě .
Jo, musím to přiznat, změnil jsem názor. Holčička je prostě nejvíc. Citlivá, učenlivá, voňavá a její úsměv by zachránil i Titanic. Ten ledovec by totiž po něm roztál.
No a teď přišel kluk. Jmenuje se Matyáš. Pravdou je, že jsme moc druhého potomka chtěli a nebylo to vždy úplně jednoduché… Právě jméno Matyáš znamená v hebrejštině dar od Boha. A tenhle kluk určitě pěkný dáreček bude. Takže máme páreček – Eliška a Matyáš.
Takhle jsem si ve svém deníku zapsal den Matyáškova narození : Zvoní telefon… Otevírám oči… Zvoní telefon… Cože ? Zvoní telefóóón !!! Kolik je hodin? Teprve sedm ? Manželčina slova zní hodně vážně. Za půl hodiny to chtějí udělat. Monitor srdeční činnosti prý nevypadá dobře. Po chvilce volá i pan doktor – Vojto, kde jsi ? No, doma v posteli. Sedni do auta a pojeď. Miminko se nemá dobře. Musíme to udělat…
Naprosté zatmění… Oblékám se… Místo pasty na zuby si na kartáček dávám krém po holení, ale nevadí mi to… Eliška spí a naštěstí je tu maminka, které prý říkám jen jedno slovo – jedu… Na nic se neptá, protože slyšela oba telefonáty.
Sedám do auta a vím, že to nemůžu z naší malé vesničky na kraji Prahy k Apolináři v ranní špičce ani náhodou stihnout. Pouštím si v autě Coldplay a brečím. Tohle přece nemůžu zmeškat… Jedu jako prase. Předjíždím zprava, zpomalovacím pruhem, vjíždím do slepých uliček a pod stovku se dostávám jen zřídka. U porodnice jsem za 35 minut a hledám parkovací místo. Před budovou se něco kope, a tak poprvé v životě parkuji na autobusové zastávce a běžím k hlavnímu vchodu.
Od sestřičky dostávám roušku, bílou gumovou obuv, zástěru a hodně široké zelené kalhoty. Kačenka už leží na sále a já usedám k její hlavě. Prakticky vzápětí se to stane. Náš syn se poprvé nadechne a já slyším jeho křik. Matyáš je na světě.
Tatínku, pojďte s námi… 51 centimetrů a 3700 gramů živé váhy. Mám zatmění mysli, proudí mnou emoce a neskutečný pocit hrdosti, lásky a štěstí. Něco, co člověk zažije jen párkrát za život… Dostávám svého syna do náruče a nesu ho k mamince na sál. Nepláče, zvyká si na světlo a jen pozvolna se mu rozlepují oči.
Snad nemá to pravé srostlé ? Ptám se… Nebojte. Za chvíli se rozlepí… Děkuji doktorovi, že nám vlastně už podruhé zachránil dítě a pozvolna si uvědomuji, že jsem dvojtáta.
No a pak ho mám u sebe dobrou hodinu. Dívá se poprvé na svět a zdá se mi, že je to pohodář. Nepláče, vlastně miminkovsky slepě sleduje okolí (oko se už naštěstí rozlepilo) a připadá mi, že už teď je to skvělej parťák. A to jsme teprve na začátku.
Odcházím ještě v opojení z porodnice a skupina kopáčů tmavší pleti na mě křičí, jestli jsem to já… Joooo a mám syna, chlapi. Neměl bych to říkat, protože jsem za chvíli řídil… Nicméně jeden z nich vytáhl placatku, obejmul mě a řekl – Tak ať je zdravý, pánko. Tož dali jsme si po ločku.
Indiáni z Kostariky prý mají takovou teorii. Chlapec nebo dívka se do rodiny rodí podle toho, jaká je tak zvaná rodinná energetická hladina. Prostě, aby byla nastolena rovnováha. Pokud mají navrch ženy (a to nejen počtem), narodí se chlapec. A pokud je dominantní muž, má třeba čtyři dcery. Ivan Lendl, přezdívaný hrozný, jich má pět!!! My teď máme remízu 2:2. A je to nádherné a vzrušující rodinné utkání.
Nedávno nám v akváriu umřela jedna rybička. Byla to ta, která v týdnu porodila devět miminek. Eliška jí říkala Genrieta Koťátková. Ležela na dně akvária a na naši dceru to mělo docela vliv. Odpoledne totiž namalovala zajímavý obrázek. Byla na něm celá naše rodina. Matyáš v kočárku, u něj Eliška a vedle my dva s manželkou. Divné ovšem bylo, že právě my dva jsme neměli nohy. Důvod? Abyste mi taky neutekli. Jako Genrieta…
Tohle jsou okamžiky, kdy se mi derou slzy do očí a nejraději bych ji pevně obejmul a už nikdy nepustil. Sice mi manželka ráno řekla, že už jsme jak brácha a ségra. Holt děti hodně dávají, ale taky něco berou. Ale pořád jsme naštěstí jedna skvělá rodina. Dva bráchové a dvě ségry…