[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Gever Tulley, americký počítačový expert, ale také rodič, spisovatel a zakladatel tzv. školy hraním, se na jedné konferenci už před dlouhými deseti lety krásně rozhořčoval. Poukazoval na to, jak to Amerika přehání s předpisy k zajištění bezpečnosti dětí.
Pokud ho mám citovat, zmiňoval, jak absurdní se mu zdají obrázky varující před udušením dítěte na každém malém kousku igelitu stejně jako označení, které na kelímku s kávou předesílá, že obsah je horký.
A s nadsázkou prohlašoval, že všechno, co má ostřejší hrany než golfový míček, zakazujeme používat dětem do věku deseti let a považujeme to za něco pro ně nebezpečné. Ano, Amerika obecně ráda přehání.
Ale uplynula jediná dekáda a my už i u nás děláme bezmála to samé. Ze strachu o děti jsme vytvořili disciplínu plnou předpisů, doporučení, preventivních opatření. Přestali jsme věřit tomu, že stačí děti určité věci naučit.
Zapomněli jsme, že jsme taky byli malí, lezli jsme po stromech, ukazovali si malé kudličky rybičky už v mateřské školce, padali z kol, sáhli si na horký hrnek a… kupodivu žijeme. Riziko vždycky bylo, je a bude součástí života. Navíc velmi důležitou.
A tím, že ho kolem dětí takřka eliminujeme, se dopouštíme zásadních chyb, které se mohou právě našim dětem stát jednou tím největším nebezpečím.
Nechat děti poznávat svět znamená nechat je poznat, co je pro ně v pořádku a co opravdu nebezpečné. A také jim ukázat, co dělat, když na nebezpečí narazí, kde ho předvídat a podobně.
Ale určitě to neznamená jim všechno zakazovat, od nebezpečných nebo potenciálně nebezpečných věcí je držet dál, což děláme tím víc, čím víc jsme úzkostliví, vystrašení.
Asi je to tím, že se rodiči stáváme ve stále pozdějším věku a na své děti pak koukáme (pochopitelně) jako na svaté obrázky. Nicméně místo toho, abychom je nechávali poznávat svět tak, jak je to přirozené, vymezujeme jim jen kousíček světa, který pokládáme za bezpečný. Spíše bychom je přitom měli naučit s nebezpečím zacházet.
Když se totiž potom dostanou do skutečného kontaktu s rizikem, nevědí, co s tím, a jsou v ještě větším ohrožení, než kdybychom se tak nesnažili o ultra bezpečný svět. Izolací ztrácejí přirozené schopnosti, vrozenou kreativitu, díky níž se vyrovnávají s netradičními situacemi. A především přicházejí o sebevědomí a dusí se strachem a nejistotou.
„Do chování dětí pak mnohdy doslova projektujeme své obavy. Říkáme jim: Pozor na tu louži, spadneš tam! A divíme se, že pak děti jdou, zakopnou a opravdu do té louže spadnou.
Vysíláme k nim myšlenky, které mají takovou sílu, že se dítě skutečně namočí, a my potom zmatkujeme a příště jej hlídáme ještě o to víc,“ říká k tomu Ing. Jaroslava Pěničková, máma čtyř dětí a zakladatelka lesního klubu Stromeček v Měšicích u Prahy, se kterou si o kousek dál můžete přečíst rozhovor.
Tohle mimo jiné skvěle zachytila ve své knize Koncept kontinua i Jean Liedloffová, která napsala: „…tak se v nákupních centrech, na tržištích i nádražích ztrácejí děti. Stačí jednoduchý návrh: ‚nechoď tam, kde tě nevidím!‘ vyslovený s podtónem předtuchy (to se rovná očekávání). A když se k tomu přidá ještě slib ‚dávej pozor, ublížíš si!‘, dojde k řadě utonutí, nebezpečných pádů či silničních nehod.
Malý výtečník, který v této bitvě o prosazení vlastní vůle vůči pečovatelce/matce hraje svou roli velmi svědomitě, přestává nést zodpovědnost za rovnováhu vůči okolí a za své bezpečí a je tím handicapován. Omezí se zcela nevědomě na splnění absurdního požadavku ublížit si.“
Ještě horší asi je, že nás k tomuto chování často vede obyčejná obava, že se dítě umaže, že si roztrhne kalhoty… Kalhoty jsou důležitější než fakt, že dítě zjistí, jaké je to spadnout do louže, což je pro něj kupodivu opravdu důležitá zkušenost o příčině a následku.
Že pak jde a baví se cachtáním ve vodě pokaždé, když ji potká, to je jiná věc, chápu, že to prostě nepotěší. Ale i pád je zkrátka zkušenost a dítě je na ni připraveno víc než my, rodiče, kteří se pádům a jiným karambolům snažíme zabránit, co to jde.
Pravdou je, že se i my, rodiče, stáváme méně zručnými, méně „sebeobslužnými“ a více bezbrannými, zranitelnými a slabými. Stejným se stává i dítě, jestliže v domnělém zájmu bezpečí eliminujeme z jeho života některé věci místo toho, abychom jej naučili, co s nimi.
Nůž je bezpečný, pokud vím, co s ním, jsem zvyklá s ním zacházet. Je to ale bezmála sebevražedný nástroj, jestliže se mi dlouho říká, že na něj nesmím sahat, a najednou jsem v situaci, kdy si mám sama ukrojit chleba. Takovým chováním navíc přestáváme být pro děti užitečným vzorem, nemají možnost odkoukat adekvátní chování.
Všemu, co je „nebezpečné“, se vyhýbáme. My matky z důvodu úzkostlivé péče, tátové zase víc sedí u počítačů a v kancelářích místo toho, aby ukazovali, co všechno obnáší mužská role. Ano, vím, zavádím vás trochu do genderových stereotypů, ale s některými věcmi prostě nehnete. Základ toho, jak se na světě chovat, budou mít děti z toho, jak s vámi tráví čas.
Nevidí, co a jak mají dělat, protože my jim neukazujeme dospělý svět. Zakazujeme jim ho. A místo toho se naprosto uměle vkrádáme do jejich dětského světa, vymýšlíme jim bezpečné činnosti, myslíme za ně… Ano, z lásky.
Jsem „stará matka“, úzkostlivá. A moje dcera si nedávno rozbila hlavu o vanu. Spadla na ni. Jeli jsme pozdě večer na šití, já vystresovaná, pořád jsem pátrala, čemu se dalo zabránit, partnera jsem proklínala, že ji neuhlídal…
Ale ten večer jsem dostala obrovskou lekci: nikoli já ji, ale Tina mě uklidňovala, hladila mě a vykládala mi, že to bude dobré, zpívala si. V nemocnici si lehla, chytla mě za ruku, trochu si pofňukala a pak se zase jako by nic zvedla a s nitkami v hlavě si odjuchala zpívat. Tečka.
A já to konečně pochopila. Děti to posiluje do dalšího života, do situací, v nichž se budou muset něčemu postavit. Poprat se s nebezpečím, utržit nějakou tu ránu, ustát to je pro ně cenná lekce v mnoha směrech.
Oheň, jako jeden ze základních živlů, je pro děti nesmírně důležitý. Setkat se s ním, založit ho, přikládat, to je vůbec první možnost, jak moci ovládat všechny ty kouzelné věci ze světa dospělých, přírody…
Tohle je podle Tulleyho otázka návaznosti na dlouhou kulturní tradici. Je to nástroj, který vyžaduje zodpovědnost, je univerzálně využitelný jako páčidlo, šroubovák. A děti k němu mají úctu. K jeho ovládání pak od vás potřebují jen pár pravidel: krájí se vždy od sebe, nikdy se na něj netlačí, musí být ostrý. Ano, mohou se říznout. Ale oklepou se z toho dřív než vy.
Házením se procvičují temenní a čelní laloky, které mají na starosti vizuální ostrost, pochopení trojrozměrného prostoru a strukturální řešení problémů. Házení je také otázkou koordinace mnoha důležitých pohybů, je o dokonalém propojení mozku a těla, o spolupráci mysli a svalů.
Než vyhodíte starý toastovač, dejte ho dětem, ať si ho rozeberou. Nebudou vědět, na co je která součástka, ale naučí se porozumět jednotlivým částem, získávají povědomí o tom, že zabýváním se něčím konkrétním se určité věci mohou naučit.
Gever Tulley říká, že pro děti je i tohle zásadní věc, když si s nimi sednete za volant na polní cestě a necháte je řídit (u sebe na klíně). Ideální je to prý udělat v době, kdy jsou fascinovaní dinosaury a velkými věcmi kolem sebe. V tu chvíli, kdy se chytí volantu, je to pro ně něco jako možnost ovládnout svět. Prostě skutečná velká věc!
Ing. Jaroslava Pěničková z lesního klubu Stromeček v Měšicích u Prahy
Proč děti lákají rizikové situace? Riziko je zajímavé, riziko je vzrušující, je tam ta hrana: Co se ještě může, a co už ne? To je to hlavní lákadlo. Jak mám dítě nechat vědomě vstoupit do nebezpečí?
Když jsem strachující se máma, nechám nebezpečné věci na někom jiném, třeba na tátovi. Z jednoduchého důvodu: nikdy nemůžeme dát dětem to, co samy v sobě nemáme.
Anebo můžu pracovat se svými strachy. Když v poslední době sleduji, co zjišťují lidé pracující s dětmi, pak docházejí jednoznačně k tomu, že pokud chceme děti dobře vést, nemáme se zaměřovat na ně, ale na sebe. Ve výsledku je vždy užitečnější věnovat se seberozvoji.