[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zatímco my dospělí jsme už v zajetých kolejích reality, dětská mysl ještě není zatížená tím, že se třeba pískový dort nedá doopravdy jíst nebo že tyčka od smetáku nedokáže létat. Je tedy správné je podporovat v jejich imaginární hře? A jak to případně udělat?
Nejčastějším úkazem dětské fantazie je imaginární parťák, kterého mají děti vždy při sobě. „Asi rok s námi bydlel Pepík, stejně starý chlapeček, který musel mít vlastní židli i talíř u stolu a dokonce i vlastní postýlku. Přitom šlo jen o kamaráda v hlavě mého syna,“ vzpomíná osmatřicetiletá Tereza, kterou ze začátku neviditelný kamarád dost děsil. „Nejdříve jsem se snažila synovi vysvětlit, že když nikoho nevidím, není skutečný, ale urputně stál za svým a já tak pochopila, že jediným řešením je přistoupit na tuto hru,“ přiznává.
Psychologové skutečně doporučují respektovat dětskou fantazii a zbystřit jen v případě, že by kvůli svému vymyšlenému kamarádovi měnilo dítě své zvyky k horšímu, začalo se bát nebo se výrazně uzavřelo do sebe. Na druhou stranu, jak tvrdí lektorka emoční inteligence Eva Velechovská, vymyšlený parťák může značit i nedostatek rodičovské lásky: „Pokud má dítě naplněné potřeby svojí matkou a otcem v době, kdy potřebuje, způsobem, který potřebuje, a zažívá lásku, pak nepotřebuje imaginárního kamaráda. Je milováno, je mu dopřán jeho vlastní prostor, volba, respekt, přirozeně se obrací na svoje rodiče, sourozence a komunikuje s nimi,“ a dodává, že takové přátelství by mohlo přechodně pomoct v určité vývojové fázi dítěte.
Už zhruba od roku a půl se začínají v dítěti rozvíjet fantazijní představy, které demonstruje například pitím z imaginární skleničky nebo podáváním neviditelného předmětu. Proto když přistoupíte na jeho hru, podpoříte ho v jeho vlastní kreativitě . V tomto věku batolata totiž nemají ještě pevně vytvořené hranice mezi skutečností a fantazií. A Eva Velechovská dokonce tvrdí, že by rodiče neměli své děti nijak „napravovat“ nebo jim vnucovat vlastní náhled na hru: „Rodičům bych doporučila, aby byli laskavými průvodci svých dětí, aby je nezahlcovali svými pravdami a očekáváními a stali se zvídavými a důvěřujícími v tom smyslu, že jejich dítě je jedinečná bytost, která něco unikátního na tento svět přináší.
Jejich úkolem je pomoci dítěti objevit jeho talent, jedinečnost, jeho vlastní cestu pro život. Vizualizace a fantazie zpětně můžou pomoci v tom, abychom opustili vězení naší osobnosti, úzkého zaměření pozornosti a mohli se otevřít realitě takové, jaká je,“ podotýká Velechovská.
Už profesor Matějček podotýkal, že smyšlené hry předškolních dětí jsou bohaté na situace i role, a dokonce poukazoval na zdroje inspirace. Často děti totiž čerpají z chování svých nejbližších: kamarádů a především rodičů. Když si totiž i nezúčastněně vyslechnete takovou hru, můžete v ní poznat vlastní věty, výchovné přehmaty nebo zlozvyky. „Fantazii dítě během dne používá především proto, aby se dokázalo vyrovnat s realitou, která pro něj může být náročná, nepřijatelná, frustrující nebo málo podnětná. Často si můžeme všimnout velké potřeby dětí něco si vymyslet, když neznají odpověď nebo nedokážou reagovat v kontextu setkání s realitou,“ říká lektorka Eva Velechovská.
Jedna z možností je si s dítětem hrát například jeho situační scénku s panáčky či plyšáky, ale i s loutkami nebo autíčkem. Nechte se jím klidně řídit. Dítě vás samo navede, co byste měli říkat a udělat. Každá taková hra ho obohatí a naučí i respektovat pravidla běžného života. A skrze „mluvící“ předmět tak můžete nenásilně promlouvat k dítěti. Další možností jsou třeba obrázkové knížky nebo hry, které vybízejí k přemýšlení a fantazírování. Ale i obyčejná procházka se může změnit v nepřeberné množství inspirací k obohacení představivosti: Povídejte si třeba o stromech, obloze nebo krmení ptáčků. A nechte děti, ať vyprávějí vlastní příběhy. Nebrzděte jejich fantazii a jejich příběhům se nikdy neposmívejte. A nechte je alespoň chvilku denně jenom v jejich světě.
Tohle na ně platí: Jak dosáhnout toho, aby dítě nekřičelo a nemluvilo moc
JÁ TO CHCI! Dětské vzdorování si záminku vždycky najde. Nikdy dítěti logicky nevysvětlíte, proč musí třeba právě teď už z vany, i kdybyste se o to co nejklidnějším hlasem snažili. Využijte jeho představivost a zkroťte jeho vzdor. Řekněte mu třeba, že si dokážete představit, jaká je to paráda si hovět v teplé vaně, a že určitě, až bude veliký, se bude koupat třeba hodinu, ale že teď už je čas vypustit vanu, aby byl čas přečíst třeba pohádku.
ZAPEKLITÉ SITUACE Strach, obavy či nejistota dítě provází každý den i noc. Pokud víte, co dítěti dělá problémy, zkuste sehrát scénku na toto téma. Ale dělejte to tak, aby se dítě u toho smálo. Tady bude záviset na vaší kreativitě, jak danou věc podáte. Pozitivní naladění u něj dokáže rozpustit špatné pocity spojené s takovou situací. Tak si dejte záležet.
RANNÍ SPĚCH I ROZLOUČENÍ VE ŠKOLCE Psychicky náročné situace, které opakovaně dělají vám i vašemu dítěti problémy, secvičte třeba na dvou panáčcích. Ranní hektiku s oblékáním nasimulujte třeba tak, že vás dítě, které se ztotožní s panáčkem nebo plyšákem, bude jako matku honit do školky. Jenže vaším úkolem bude dělat vše tak, abyste vašeho potomka rozesmála. Věřte, že na vás i tato vtipně laděná situace bude působit terapeuticky.