[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S nástupem do školy se přidávají intelektověji zaměřené kroužky typu robotika, programování a spol. A nad každým z nich se vznáší rodičovský požadavek (přesně ten, který se nám v dětství zaklínil mezi hemisféry): „Když už to děláš, tak to dělej pořádně!“ Někdy do toho vstupuje i tzv. přenos, kdy dítě realizuje nedosažené cíle rodičů, případně prarodičů.
A ze školou povinného dítka, které by mělo pronikat do tajů prvouky a lézt po stromech, se stává přestimulovaný neurotik s diářem byznysmena. Učitelé tlačí, rodiče tlačí. „Jen ať si zvyká, život se s ním taky nebude mazlit,“ obhajují se. Potíž ale je, že v tomto věku si dítě s takovou mírou stresu ještě neumí poradit.
„Děti z aktivit ztrácí radost a volný čas se stává jen časem dalších povinností. Někdy přejímají natolik pasivně tuto roli, že jsou schopné i okolí sdělovat, že všechny ty aktivity je baví. Přitom se u nich ale začnou projevovat typické psychosomatické obtíže – ranní bolesti hlavy, nevolnost až zvracení před danou aktivitou, poruchy spánku, vysoká únava, tiky, plačtivost, agresivita,“ popisuje v článku Tlak na výkon a přetěžování dětí Markéta Švamberk Šauerová z Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Palestra.
My rodiče prý často zareagujeme tak, že vyhledáme odborníka. Obáváme se totiž, zda naše dítě v kroužku někdo nešikanuje nebo zda třeba učitel nevolí nevhodné pedagogické přístupy. Někdy taky dojdeme k závěru, že "potomek asi nese špatně svůj průměrný výkon", a hledáme cesty, jak jeho výkonnost zvýšit... Což ale znamená další stupňování tlaku!
A teď si uvědomte, jak dokáže pracovní, ale i soukromý tlak na výkon zamávat s vaší vlastní sebeúctou. A co teprve dělá s tou dětskou!
Modelový příklad: váš potomek vytrvale nosí ze školy trojky z matematiky. „Musíš se víc snažit,“ povzbuzujete ho. Jenže tahle rada je úplně na nic! Je to vlastně kritika, že nedělá dost. Nedodává dítěti žádný praktický návod na zlepšení. Jak by takový návod mohl vypadat?
A dejte ratolesti najevo svoji podporu a zájem. A hlavně to, že takové, jaké je, je úplně v pořádku. „A někdy je i v pořádku nebýt v pořádku,“ zkrotila mě nedávno šetrně třídní učitelka mé dcery. A pak mi dost nešetrně doporučila: „Nechte holku dýchat, ano?“
Znáte akci Děti píší Bohu? Byla jsem před dvěma lety ve znojemském kostele sv. Mikuláše na výstavě těchto vzkazů. Fotografie z této akce se dodnes šíří sociálními sítěmi. Vzkazy jsou dětsky bezprostřední („milý Bože, je pan farář tvůj kamarád, nebo se znáte jen pracovně?“), úsměvné („milý Bože, na karnevalu budu za čerta, nebude ti to vadit?“) i hloubavé („milý Bože, když necháváš umírat lidi a musíš pak dělat nové, proč si raději nenecháš ty, co jsi už udělal?“). Mě osobně chytl za srdce i za svědomí tenhle: „Milý Bože, dělám, co můžu. Franta.“
A my pro vás máme taky jeden vzkaz: Tak to prosím sobě i dětem dovolte a všichni povolte…