[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Každé dítě je jiné a je to jistě dobře. Mnoho rodičů se při pohledu na svou ratolest pyšně usmívá: „Vždyť je to kopie našeho tatínka“… „To je celá babička z Moravy“… „Ta jeho chůze, no to jsem celá já!“...
Často se v chování svých dětí poznáváme a jsme konfrontováni s vlastní kopií. V podstatě jsme jejich největšími vzory ovlivňujícími jejich další vývoj i pravidla chování. Jestli je to dobře, na to nelze úplně jednoznačně odpovědět. Obzvlášť v případech, kdy nějaká vlastnost nebo způsob chování dítěte není úplně v souladu s tím, co by si představovali jeho rodiče… Ale sáhněte si do svého svědomí: kde berou děti právě ony zlé návyky? Kým se nechají tak snadno ovlivnit? Přece maminkou a tatínkem, kým jiným. Ano, i ve školce a později ve škole na ně působí jejich spolužáci a blízké okolí. Tím odpovědným však za své dítě bude až do jeho dospělosti výhradně rodič…
Dětská psycholožka Tereza Beníšková říká: „Děti se učí zejména nápodobováním. Ovšem pozor, není tolik důležité to, co jim v roli rodičů říkáme. Mnohem významnější je to, co skutečně děláme, jak se my sami chováme a jakým chováním reagujeme na různé jednání našich potomků. Děti často chování rodičů téměř kopírují. Toho, že je přejímají, si všímali již naši předkové. Důkazem jsou různá přísloví a ustálená slovní spojení, např.,Jablko nepadá daleko od stromu‘ nebo,Jaká matka, taká Katka‘.“ Pro rodiče může být svým způsobem uklidňující, že neustálé opakování výchovných rad sice nemá u dítěte žádný bezprostřední efekt (např. již nejméně posté vyřčené: „umyj si ruce po WC“, „nedloubej se v nose“, „neskákej druhému do řeči“ a podobně), pokud se ovšem sám chová vhodným způsobem (myje si ruce po WC a smrká do kapesníku atp.), tak se jeho dítko nejspíš jednou bude chovat stejně tak.
Otec říká své čtyřleté dceři: „Janičko, zajdi na zahradu pro koště.“ Janička stojí ve dveřích a upřeně se na tatínka dívá. Ten jí proto svůj požadavek klidně zopakuje. Janička pořád stojí a čeká. Otec to nevydrží a mnohem rázněji na dceru spustí: „Jano, neslyšíš mě, běž na zahradu a dones to koště, musíš přece pomáhat! Na co čekáš?!“ „Na kouzelné slovíčko, tatínku. Vždycky jsi mě učil, že když něco chci, tak tě mám poprosit. Tak proč mě teď nepoprosíš?“… Na druhé straně ovšem děti odkoukávají i věci, u kterých bychom si přáli, aby je raději neviděly nebo které si ani neuvědomujeme.
ČTĚTE TAKÉ: Co všechno musí umět do první třídy?
Například lhaní. Pokud ratolesti opakujete, že lhát by se nemělo, ale zároveň zažívá situace, kdy neříkáte pravdu (nemyslete si, dítě dokáže lež v mnoha případech velmi dobře rozpoznat, to si jen rodiče myslí, že ho můžou snadno „obalamutit“), nejspíš si z toho vybere, že důležitější jsou činy než slova. Že když maminka či tatínek neříkají pravdu, tak je to určitě v pořádku a ona také nemusí říkat vždy všechno podle skutečnosti. Varování dospělých před lhaním pak bude chápat jenom jako nutná (zbytečná) slova.
Rodičovství v sobě nese závazek a zodpovědnost. „Když nechceme, aby se naše děti chovaly nějakým způsobem, zkusme se nejprve zamyslet, zda se my sami nechováme podobně. Například vyčiníme-li dítěti kvůli nepořádku v pokojíčku, ale sami máme na psacím stole a ve všech poličkách změť věcí (kterou nazýváme tvůrčím chaosem), asi to nebude příliš ideální motivace. Možná také zjistíme, že to, co chceme po potomkovi jako samozřejmost, pro nás není nic jednoduchého. Pak se můžeme učit udržování pořádku spolu…,“ doporučuje psycholožka. Rodič je pro dítě většinou velkou část dětství významným pozitivním vzorem, v pubertě negativním vzorem („nikdy nechci skončit jako naši“) a v dospělosti opět alespoň částečně pozitivním vzorem. Proto přemýšlejte, jaké vlastnosti a způsob jednání chcete svým dětem předat, a zdali je to z vašeho chování poznat.