Děti zlobí, zlobí a zlobí... a vy? Co pomáhá držet nervy na uzdě?

Našemu zlatíčku Danečkovi jsou dva roky a čtyři měsíce, co měl malej rok jsme s manželem pozorovali, že je rychlejší, jak ve vývoji, tak i v chování, nijak jsme to neřešili a byli a jsme moc pyšní i teď. Plynule dovede mluvit úplně o všem, počítá do deseti, umí poznávat barvy, písmenka, dovede říct kde bydlí, jak se jmenuje celým jménem a kolik má roků, pamatuje si a zpětně mluví o věcech, které jsem už i já zapoměla, ale proto to nepíšu. Už dlouho se potýkáme se vztekáním, kousáním, boucháním do všeho a se vším, jeden čas mi dával hlavou nečekaně rány do mojí hlavy, házel po mě hračky atd. Je strašně nepředvídatelný a zákeřný, skoro většinou nikdy není v žádné nijak zvláštní situaci když na mě nebo někoho zaútočí. Teď jsem byla u sestry, má o měsíc mladšího syna a Daneček z ničeho nic vzal dětský počítač a třískl malého po hlavě. Když by to bylo poprvé, podruhé tak to vyřeším pokáráním, následnou promluvou a vysvětlením a pak ať se omluví, ale tohle trvá už skoro rok, vždycky je pár dní klid a pak zase příjde a prásk, nebo mě kousne, nebo někoho jiného, zkoušela jsem všechno, po dobrém, po zlěm, kousnout taky, křík, pláč, studená sprcha, promluvy do duše, strašení ježibabou, zakazování pohádek a tak dááále a dáále. Už jsem většinou ve vtavu, že ho pokárám, zaženu ho do pokoje ať zavře dveře a pak mu to vysvětluju v klidu, ale někdy, když je to po sté a je to několikrát za sebou a do toho se mnou diskutuje proč neudělá tohle a proč mu nechutná tohle a proč neuklidí tohle a do toho mě něčím přískne, nebo kamarádku, mám sto chutí ho někam do večera zavřít ať ho nevidím. Vím že je to moje zlatíčko a že bych si už život bez něho nedovedla představit, vím že ho miluju nade včechno na světě, ale je to moc a moc náročné a být na to sama, tak fakt nevím jestli bych neskončila někde ve cvokárně Všem co to mají podobně přeju pevné nervy a brzký přeskok do další vývojové fáze našich ratolestí