[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nejenže nejsou o nic méně důležité. Nejsou ani o nic méně intenzivní. Když se v nich daří, zažívají děti pocity radosti a štěstí. Když ne, přichází bolest, jakou znají láskou zklamaní dospělí. Svým způsobem jsou pocity dětí spojené s láskou ještě intenzivnější, protože děti nemají dost zkušeností, aby mohly srovnávat, aby se svými pocity mohly pracovat či aby se nad ně dokázaly povznést s tím, že „čas všechny rány zahojí“.
Toho ostatně nejsou v mnoha případech schopni ani dospělí, kteří zkušenosti mají, tak jak by to měly zvládat děti, jež se s podobnými věcmi setkávají poprvé a jimž chybí patřičná sebereflexe a schopnost odstupu? Ostatně v období puberty a adolescence patří neúspěšné dětské lásky k nejčastějším příčinám dětských sebevražd a těch není zrovna málo…
====Láska v mateřské====
Ačkoli „první lásky“ bývají spojovány nejčastěji s pubertou, vřelé city k opačnému pohlaví pociťují děti mnohem dřív. Už chlapcům v mateřské školce se některé holčičky líbí víc než jiné a dívkám se zase líbí někteří chlapci více než jiní. Někdy jde o „pouhé“ sympatie, jindy jde o cit, který by se dal skutečně označit jako láska, ačkoli má v některých ohledech jinou podobu než láska dětí ve starším věku a láska dospělých.
Pětatřicetiletá grafička Tamara o dětské lásce vypráví: „Velmi dobře si vzpomínám na jednu svoji,školkovou’ lásku. Jmenoval se Kája, nosil bílý rolák, který mám dodnes před očima, měl plavé vlasy a byl – jak jinak – nejhezčí a nejmilejší chlapeček z celé školky. Protože můj cit opětoval, denně jsme spolu chodili za ruce na vycházkách, hráli jsme si spolu, kreslili jsme jeden druhému obrázky a nevím jak on, ale já jsem o něm doma pořád vykládala. Když jsem dostala otázku,co dělá Kája’, dokázala jsem o něm mluvit stále dokola.
Dokonce si vybavuji, jak jsem byla nešťastná, když se ukázalo, že bude chodit na jinou základní školu než já. Znovu jsme se potkali až na gymnáziu. Chodili jsme do stejného ročníku, ale každý do jiné třídy, a dodneška nevím, jestli si na mě vzpomněl, když mě uviděl. Já jsem si na školku vzpomněla okamžitě, ale nikdy jsem se ho nezeptala, jestli si na ni pamatuje také on. Měla jsem za to, že ne, jinak by mi to dal najevo, a musím říct, že jsem to brala jako jisté příkoří. Stejně jako když jsem ho na chodbách viděla, jak se drží za ruku s jinou dívkou. Zcela iracionálně mě to zabolelo.“
====Strašlivá pomsta====
Podobné vzpomínky má skoro každý z nás. Třiatřicetiletá Mirka prý dodnes nezapomene, jak se v osmi letech zamilovala do spolužáka ze třídy Péti a jak si z ní starší sourozenci i rodiče dělali legraci. „Byla to opravdová láska,“ říká. „Žádné dětské kamarádství ani zvědavost, ale intenzivní cit. Vstávala jsem o půl hodiny dřív než jindy, abych vyzkoušela co nejvíce slušivých oblečků a učesala se, ve škole jsem měla oči jen pro něj a cesta ze školy nám trvala celou věčnost.
Když nás spolužáci neviděli, brali jsme se za ruce, a dokonce jsme si občas dali i letmou pusu. Nic sexuálního v tom nebylo, šlo o projevy náklonnosti a připadalo nám přirozené dát si pusu, když se máme rádi. Horší to bylo doma, protože se mi pořád smáli. Asi to nemysleli zle, jenomže já jsem to jako legraci nedokázala brát. Pro mě bylo všechno to, co jsem s Péťou zažívala, vážné. Vážné byly i naše rozepře a nejvážnější chvíle nastala, když jsem ho jednou uviděla, jak se pusinkuje s jinou. Tehdy jsem docela vážně uvažovala o nějaké strašlivé pomstě, kterou provedu jemu i jí.
Probrečela jsem noci a začala jsem si vymýšlet jednu nemoc za druhou, jen abych nemusela do školy. Doma jsem se o ničem nezmínila, a tak se mnou rodiče skutečně objeli pár doktorů, než jim došlo, že moje problémy s chorobou těla nesouvisejí. Můj návrh, že přestoupím na jinou školu, zamítli, prohlásili, že se kvůli nějakému hloupému klukovi snad nezblázním, a poslali mě do školy. Dál se o tom odmítali bavit, takže jsem si neměla ani komu postěžovat a trpěla jsem. Zhoršil se mi prospěch, chodila jsem za školu a trvalo minimálně půl roku, než se to jakžtakž urovnalo.“
Z psychologického hlediska patří mezi první objekty dětských „lásek“ rodiče. Skoro každá holčička kolem čtyř let si chce vzít za manžela svého otce a chlapci pociťují žárlivost při pohledu na otce, když objímá matku. Freud v této souvislosti mluvil o oidipovském a Elektřině komplexu.
Termín je odvozen od starořecké báje o králi Oidipovi, který se nevyhnul věštbě, zabil svého otce a oženil se s vlastní matkou. Jde o nevědomé, podle Freuda erotické, tíhnutí syna k matce a dcery k otci (Elektřin komplex), které se může projevovat žárlivostí a řevnivostí k druhému rodiči. Tíhnutí k rodiči opačného pohlaví je součástí přirozeného vývoje, o komplexu se mluví v případě, že z nějakého důvodu nedojde k jeho zvládnutí.
Pokud jde o vrstevníky, období mezi třetím a pátým rokem věku nazval Freud obdobím falickým. Jeho specifikum se projevuje zvýšeným zájmem o genitálie a probuzeným sexuálním zájmem o opačné pohlaví, což ovšem není totéž jako dětská láska. Jak zdůrazňuje psycholožka Jane Goldman, zájem o genitálie je vzbuzen zvědavostí, nikoli náklonností či citem. Jednoduše řečeno, vaše předškolní dítě může pociťovat silnou náklonnost k někomu, a na doktora si bude hrát s někým jiným.
Pro děti předškolního věku je hra na doktora jenom hra, která většinou skončí, když je jejich zvědavost ukojena, ovšem co se citů týče, ty se jako hra nedají brát nikdy. Pochopitelně není nutné (a ani žádoucí) dělat z nich drama, ale rozhodně není dobré je podceňovat, jak mají rodiče ve zvyku.
Pro mladší až střední školní věk je co do sexuality typická takzvaná latentní fáze, kdy se obě pohlaví více diferencují. Psychologové si všímají toho, že se chlapci a děvčata od sebe často distancují, dávají najevo nesouhlas s chováním opačného pohlaví a vytvářejí stejnopohlavní skupiny, do nichž opačné pohlaví nepouštějí.
Dětským platonickým láskám se však daří i v tomto „sexuálně latentním“ období. Co je pro ně typické? Podstatně častěji je to škádlení než chození ruku v ruce. Ne náhodou se také říká, že co se škádlívá, to se rádo mívá. Děti na prvtřídy stupni základní školy si projevují náklonnost prostřednictvím potyček – velkou roli hraje stud, který nahrazuje předškolní bezprostřednost.
Platonické lásky školáků jsou často utajované před ostatními vrstevníky i rodinou. Vrstevníci bývají nevybíravě kritičtí, a když chce dítě patřit do té které skupiny, musí být do značné míry konformní. Psycholožka Marie Vágnerová v knize Vývojová psychologie uvádí: „Skupina dětí středního věku vyžaduje konformitu a za to svým členům poskytuje pocit jistoty, sounáležitosti a prestiže, dané příslušnosti ke skupině. (Dítě je pyšné na své členství v partě, cítí se zde jistější a velice nerado by o tuto pozici přišlo.) Někdy značný tlak na konformitu vyjadřuje potřebu uniformity, stejnosti, jednoznačnosti, která posiluje jistotu dětské orientace.“
Citové vztahy k opačnému pohlaví soudržnost takové stejnopohlavní skupiny mohou narušovat, a proto někdy bývají z pohledu vrstevníků stejného pohlaví nežádoucí. Není výjimkou, že dítě dostane na vybranou: „Buď se budeš kamarádit s námi, nebo s ní (ním).“ Vcelku časté bývají i posměšky typu „zahazuješ se s holkami“ nebo „jsi na kluky“. Rozhodnout se, na jakou stranu se přidat, není vůbec jednoduché. Být vyhoštěn z party nebo být terčem posměšků celé však nechce být nikdo, a tak stejnopohlavní skupiny často vítězí a lásky se nadále odehrávají na bázi škádlení.
S příchodem puberty se prožívání lásek začíná poměrně výrazně měnit, což souvisí se změnou prožívání a vnímání jako takového plus se změnami, které se odehrávají v tělesné rovině. Podle psychologů puberta představuje snad nejdynamičtější, komplexní proměnu v životě jedince, která nějakým způsobem modifikuje všechny složky osobnosti.
Tělesné změny v dospívání jsou podmíněny proměnou hormonálních funkcí, a proto s sebou přinášejí větší či menší kolísavost emočního ladění, větší labilitu a zdánlivě nepřiměřené citové reakce na běžné podněty. K tomu se přidává nízká frustrační tolerance, přecitlivělost, proměnlivost nálad, vzdorovitost, tápání v hledání identity, zranitelnost a nejistota.
A také změny v prožívání vztahů včetně vztahů k osobám opačného pohlaví. Erik Erikson označil období puberty a adolescence jako fázi hledání a vytváření vlastní identity, kterou vztahy k osobám opačného pohlaví ovlivňují a jíž jsou zároveň ovlivňovány. Pavel Říčan o prvních pubertálních láskách v Cestě životem (Portál) píše: „První zamilování je platonické. Touním žíme být v blízkosti milovaného, snad se ho i něžně dotknout, tělesné sblížení nám však připadá jako znesvěcení tohoto citu. Toužíme vykonat veliké činy nebo se nějak obětovat, abychom dokázali, že jsme hodni své vyvolené. Milujeme spíše očima než tělem. Naše láska se mísí s idealizujícím obdivem. Je plachá, často nevyslovená, tajná. Pubescent sám ještě nedokáže vyslovit, co cítí. První láska je často náhlá, přichází na první pohled, milovaný nám připadá jako zázračné zjevení krásy a půvabu. Tento cit může zasáhnout střízlivého realistu v plném rozběhu jeho šťastné, neproblematické extraverze a rázem změnit jeho život.“
Přesně v tom bývá problém pubertálních lásek. Kromě toho, že s sebou nesou spoustu starostí a nenaplněných očekávání, jako lásky v kterémkoli věku, přicházejí v období, které je pro mladého člověka po všech stránkách velmi náročné. Neví, co se sebou, nerozumí jiným ani sobě a mění se mu tělo (to v tomto období platí především pro dívky), což nejsou zdaleka vždy změny příjemné.
Psycholožka Shushann Movsessian říká, že proměna dívky v ženu je velmi náročná na psychiku: „Není pravda, že všechny dívky touží po ženských tvarech a velkých ňadrech. To, co vypadá sexy v hudebních klipech, je dospívajícím dívkám mnohdy na obtíž a neumějí se s tím srovnat. Ženské tvary znamenají i pár kilo navíc a není těžké si představit, co to pro psychiku dospívající dívky znamená.“ Sebevědomí kolísá, ne-li rapidně klesá, přímo úměrně tomu, jak se mění proporce, a jakýkoli, byť sebemenší, neúspěch v lásce, znamená další velkou ránu pro psychiku.
„Nechce mě, protože se mu nelíbím, to znamená, že nejsem hezká, nebudu se líbit nikomu, nikdy si nikoho nenajdu.“ Pro přecitlivělou dívku v pubertě to může být pohroma. O prvních láskách se sice říká, že jsou nejhezčí, ovšem dítě v pubertě těžko uvěří ujišťování rodičů a příbuzných, že o nic nejde a že jednou na to všechno bude vzpomínat s úsměvem. Ono se rozhodně neusmívá. A jakkoli se to dospělému může jevit jako patetické, když láskou zhrzené dítě tvrdí, že se mu zhroutil svět, myslí to vážně. Vždycky je to vážné, když se hroutí sny. Proč by to v dospělém věku mělo být vážnější?
====Jedinečný prožitek====
Nic na tom nemění fakt, že většina pubertálních a adolescentních lásek, ať už jsou platonické nebo sexuálně naplněné, nevydrží až do dospělosti. „Většina adolescentních lásek je experimentováním, a proto obyčejně dlouho nevydrží,“ vysvětluje Marie Vágnerová. „Adolescenti nebývají pro trvalejší vztah ještě dostatečně zralí, jejich vlastní identita se rozvíjí, dotváří a jako cokoli, co je ve fázi vývoje, by mohla být větší zátěží ohrožena.
Trvalý vztah by znamenal zodpovědnost a nutnost vzdát se části své identity ve prospěch partnera. Teprve za těchto okolností může vzniknout ona společná identita vyššího řádu. V adolescenci sice už nejsou heterosexuální vztahy zdaleka tak povrchní, jako byly v pubertě, ale stále ještě představují méně stabilní oblast učení a experimentování.“ Nepleťte si však adolescentní experimentování s nedostatkem emocí.
Některé dětské lásky dříve či později vyblednou, stejně jako vyblednou některé lásky dospělé, některé ve vzpomínkách přetrvají, některé se někdy mohou stát měřítkem pro vztahy další, avšak jejich prožívání je v konkrétním čase vždycky jedinečné. Pro děti, stejně jako pro dospělé.