[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dostala přednost před Nicole Kidman nebo Julií Roberts a právě její tvář byla důvodem, kvůli kterému vypravili Sparťané do Tróji tisíc lodí. Že její obsazení nebyla náhoda, potvrdil letos Quentin Tarantino, který si ji vybral do svých Hanebných panchartů.
Diane Heidkrüger se narodila 15. června 1976 ve vesnici Algermissen poblíž Hildesheimu v německém Dolním Sasku. Modrooká blondýnka v dětství nesnila o tom, že se jednou stane slavnou herečkou. Její matka Marie-Theresa si přála, aby se stala účetní („Protože tahle profese má svoje jisté, říkala mi tehdy máti,“ směje se herečka), ale Diane toužila po baletu. V jedenácti letech se přihlásila do londýnského Royal Ballet, ale po dvou letech utrpěla vážné poranění kolene a s baletem se musela navždy rozloučit. Obrečela to a vrátila se do Německa, kde začala chodit na běžnou střední školu.
Nedlouho poté rodinu opustil její otec alkoholik, o kterém Diane dodnes odmítá mluvit. „Najednou jsme neměli skoro žádné peníze. Musela jsem pomáhat v domácnosti a starat se o mladšího brášku Stefana,“ vzpomíná herečka. „Máma na mě ve všem spoléhala, a tak jsem hodně rychle dospěla. Na jednu stranu to bylo fajn, protože se od té doby umím postarat sama o sebe a dokážu být nezávislá, ale když se dnes dívám zpět, asi by mi nevadilo mít o trošku delší bezstarostné dětství.“ Každý den ráno před školou roznášela noviny a o prázdninách chodila na brigády, aby si vydělala nějaké kapesné.
V patnácti letech jí kamarádka, která byla příležitostná modelka, vzala s sebou na konkurz. Diane dostala přednost před kamarádkou a další stovkou dívek a už o rok později vyhrála celonárodní soutěž modelek, v níž byla součástí první ceny smlouva s agenturou Elite. V Německu se brzy stala jednou z nejpopulárnějších modelek a fotila pro značky jako Armani nebo Christian Dior. Když se rozhodla odjet a zkusit štěstí v Paříži, matka s tím souhlasila. „Říkala, že mi věří, že jsem dostatečně vyspělá a zodpovědná,“ říká herečka. „Ale jestli se prý doslechne, že nesekám dobrotu, okamžitě se budu muset vrátit domů. Tak jsem se samozřejmě snažila, protože jsem po Paříži moc toužila.“ Ve Francii pokračovala v úspěšné kariéře modelky a prý se chovala vzorně.
Pravidelně jezdila domů navštěvovat matku, část vydělaných peněz věnovala na charitu a svůj první alkoholický drink vypila až ve dvaceti letech. „Táta byl opilec, tak jsem přirozeně měla z alkoholu hrůzu,“ vysvětluje. „Necítila jsem potřebu se napít a lidé, kteří pili, se mi hnusili.“ Z Paříže se po nějaké době odstěhovala do New Yorku, kde fotila snad pro všechny významné značky, ale stále nebyla spokojená. „Po pěti letech jsem se ve světě modelingu šíleně nudila,“ vypráví Diane. „V porovnání s baletem mě to ničím nenaplňovalo. Je to práce, při které nepotřebujete žádný intelekt, vůbec se nerozvíjíte a mohl by ji dělat prakticky kdokoli, kdo vypadá jen trošku k světu. Cítila jsem, že už to není nic pro mě a potřebuju dělat něco jiného.“ A tak si sbalila věci a vrátila se zpátky do Paříže. Bylo jí 21 let, byla jednou z nejznámějších modelek, ale fotila stále méně a začala navštěvovat prestižní hereckou školu. „Měla jsem pocit, že se tam na mě lidé dívají skrz prsty a říkají si:,Jasně, prostě další modelka, která se chce stát herečkou, takových jsme už viděli. ?? Ale bylo mi úplně jedno, co si kdo myslí.“
Francouzskou metropoli milovala. Dnes, když vzpomíná na léta, která tam prožila, je jejím nejfrekventovanějším výrazem „legrace“. Legraci si užila, když se učila francouzsky, v herecké škole, při školních vystoupeních i při studiu klasického divadla. Natočila také několik studentských filmů, ale žádný z nich nikdy neviděla. Dnes už nikdo neví, kde jim je konec, ale možná se jednoho dne někde vynoří. V Paříži se seznámila i se svým prvním manželem. Pohledný Guillaume Canet je uznávaný herec a režisér, hrál například ve slavné Pláži Dannyho Boylea. Vzali se po několikaměsíční známosti a žili spolu šest let. „Byla to opravdová láska,“ říká Diane. On je úžasný člověk a na léta, která jsem s ním strávila, mám nádherné vzpomínky. Jednoho dne jsme ale zjistili, že chceme jít každý svou vlastní cestou. Rozešli jsme se jako přátelé, mám ho stále ráda, on mě také a tak už to navždy zůstane.“ Paradoxně právě rok 2006, kdy se rozešli, byl pro Caneta v jeho kariéře nejúspěšnější – vyhrál Césara za režii filmu Nikomu to neříkej.
V roce 2002 se na jednom večírku seznámila s režisérem Lucem Bessonem, který ji pomohl získat hlavní roli ve filmu Klavírista s Dennisem Hopperem a Christopherem Lambertem. Snímek o nájemním vrahovi, který je vášnivým klavíristou, se sice ani nedostal do kin a šel přímo do videodistribuce, ale Diane v něm získala důležité první zkušenosti před kamerou. Ještě v tomtéž roce hrála v dramatu Jak řeknete, šéfe, které režíroval její manžel Guillaume. „Ani to nebyla žádná perla kinematografie,“ uznává herečka, „ale pořád jsem se ještě učila. A také jsem zjistila, že s manželem se pracuje překvapivě příjemně.“ Pak natočila ještě dva podprůměrné filmy (Na plný plyn a Kontra), a to bylo všechno, co měla ve svém hereckém životopise, když se šla ucházet o hlavní roli v Tróji Wolfganga Petersona.
V Hollywoodu ji nikdo neznal a její agent jí prozradil, že o roli trojské Heleny se uchází 3000 hereček. „Na konkurzu mi řekli, že už viděli spoustu tváří, kvůli kterým by Sparťané vypravili do Tróji 100 lodí, pár takových, pro které by vypravili 500 lodí, ale oni že hledají tvář, která by přiměla vyplout 1000 lodí,“ směje se herečka. Když roli dostala, nemohla dlouho uvěřit tomu, že bude hrát s Bradem Pittem, Ericem Banou, Orlandem Bloomem nebo Seanem Beanem. „Trvalo mi půl dne, než mi to došlo. Pak jsem si musela dát studenou sprchu, abych se vzpamatovala,“ vzpomíná. Režisér Peterson v ní prý viděl éterickou, trošku melancholickou krásu, kterou žádná jiná herečka neměla a jež se skvěle hodila pro postavu Heleny – nešťastné ženy vdané za spartského krále proti své vůli, kvůli níž později padne celé slavné město. Trója byla celkem úspěšná, měla slušnou návštěvnost a získala několik cen včetně nominace na Oscara. Diane si pochvalovala, jak se jí pracovalo s krajanem Petersonem. „Bavili jsme se spolu naší rodnou řečí, a protože máme v sobě typickou německou pracovitost, každý den jsme byli jako první na place právě my dva.“ Byl to teprve její pátý film a rázem se vyšvihla mezi nejžádanější herečky.
Krátce po premiéře Tróji podepsala smlouvy na několik dalších filmů. Asi nejznámější z nich jsou Lovci pokladů, kde hrají Nicolas Cage a Harvey Keitel. Dobrodružný příběh o hledání bájného, 2000 let starého pokladu templářů, se točí kolem mapy jeho polohy, která je namalovaná na zadní straně americké Deklarace nezávislosti. Hlavní roli hrála také v evropském koprodukčním filmu Štastné a veselé. Drama ze zákopů první světové války na motivy skutečné události vypráví příběh Štědrého dne roku 1914, kdy na jednom frontovém úseku němečtí, francouzští a skotští vojáci vystoupili ze svých zákopů, odložili zbraně a oslavili Vánoce se svými nepřáteli.
Diane podporuje evropskou kinematografii, a ta ji – v rámci možností – odměňuje. Předloni jako jedna z nejmladších v historii uváděla zahajovací večer filmového festivalu v Cannes a jak říká, byla to pro ni největší pocta v celé dosavadní kariéře. „Byla jsem pěkně nervózní,“ říká herečka. „Když jsem vešla na pódium, nebylo to jako v divadle, kde nevidíte do publika. V Cannes je to naopak – vidíte úplně každého. Stála jsem tam před všemi důležitými lidmi z filmového průmyslu a modlila se, abych něco nezkazila.“ Všechno zvládla na jedničku, a když plynule přecházela z angličtiny do francouzštiny a němčiny, vysloužila si bouřlivé ovace.
Po rozvodu začala chodit s o dva roky mladším kanadským hercem Joshuou Jacksonem (Dannyho parťáci, Velmi nebezpečné známosti nebo seriál Chirurgové). V současnosti hraje hlavní roli ve sci-fiseriálu Hranice nemožného. Jsou spolu už skoro čtyři roky a klape jim to, ale o svatbě nebo dětech Diane nechce ani slyšet. „Už jsem byla vdaná jednou a o manželství nemám žádné romantické představy, není to nic pro mě,“ říká třiatřicetiletá herečka. „Určitě chci děti. Věřím, že Joshua bude perfektní táta, ale ještě není ten správný čas.“
Když Quentin Tarantino hledal herečku pro hlavní ženskou roli ve svém válečném eposu Inglourious Basterds (Hanebný pancharti), měl na ni jeden hlavní požadavek: měla by to být rodilá Němka. Enigmatická Bridget von Hammersmark je totiž německá filmová hvězda 30. let, oblíbenkyně Goebbelse a dalších nacistických pohlavárů, která pracuje jako dvojitá agentka pro britskou tajnou službu. „Ale pozor, nejsem žádný agent 007 v sukních,“ vysvětluje Diane. „Moje postava připomíná spíš Matu Hari. Quentin mi přinesl asi třicet filmů z meziválečného období, v nichž byla nějaká femme fatale a které jsem si pouštěla kvůli inspiraci.
On sám by vám mohl odrecitovat seznam asi 58 000 lidí, kteří ho při přípravě filmu inspirovali a ovlivnili, mně stačily herečky z těchto filmů, hlavně Marlene Dietrich a Ilona Massey.“ Skvělý film, který Tarantino chystal pět let, jistě není třeba příliš představovat. Měl obrovskou návštěvnost po celém světě, v Cannes byl nominován na Zlatou palmu a hovoří se o něm jako o horkém kandidátovi na Oscary. (Film v prosinci vychází na DVD, recenzi najdete na str. 120.) Diane je na konci roku 2009 sama se sebou hodně spokojená. „Měla jsem štěstí, letos jsem dostala několik skvělých šancí a nepromarnila je,“ říká. „Do budoucna jsem plná optimismu a snad poprvé v životě cítím, že příští rok mě čekají samé dobré věci, v profesním i osobním životě.“
Co možná nevíte: