Maminka.czJen pro maminku

Díkůvzdání je větším svátkem než vánoce

Dita Mrázková 19.  1.  2010
Známé pořekadlo zní: Láska i hory přenáší… O tom vědí své i čtenářky, které osud a především láska zavály daleko od jejich rodného města a země. Jaká byla jejich cesta za novým životem, adaptace v zahraničí či výchova dětí?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

* Kde jste se svým manželem poprvé setkala?

S Honzou jsme vyrůstali na stejném místě v Praze, ale to jsme o sobě ještě nevěděli. Osud nás spojil až za delší čas… Osobně jsme se seznámili v roce 1995 a od té doby jsme prakticky spolu. Byla to láska na první pohled. O dva roky později jsme se rozhodli pro společný život v USA. A tak následovala cesta až za daleký oceán, do Los Angeles.

* Jaká byla adaptace v novém domově v cizině?

Amerika mi zas tak neznámá nepřipadala, v době mého dětství jsme krátký čas žili s rodinou v New Yorku a Kalifornii, a já jí byla okouzlená. Ale protože se mému tatínkovi stýskalo po rodné vlasti, vrátili jsme se zpátky do Čech. Krátce po revoluci, v roce 1990, jsem tatínkovi splnila v podstatě jeho sen (i svůj) a do Ameriky se vrátila. Adaptace byla těžká, nikdo na vás nečeká s otevřenou náručí. Začínala jsem jako babysitting (chůva), uklízela jsem v kanceláři a restauraci. Bylo těžké najít si přátele. Zpočátku mi moc scházeli kamarádi z Čech a zažila jsem tam hodně smutných dnů. Ale postupem času začalo být líp a já si na život v Americe zvykla. S Honzou nás zavedla naše první společná práce právě do Los Angeles. Tady jsem vystudovala kosmetickou školu a dnes jsem 9 let v praxi. Před 6 lety jsem si otevřela svůj salon, práce s lidmi mě neuvěřitelně těší. Manžel pracuje v brazilské restauraci jako manažer a moc ho to baví. Jak on sám říká: Noví lidé jsou pro mě jako kyslík… Naše začátky však byly pestré a netradiční: pracovali jsme třeba pro známou rockovou skupinu Kiss. Paul Stanley, zpěvák a kytarista skupiny, nám nabídl bydlení u sebe v domě. Strávili jsme tam 5 úžasných let. Cestovali jsme všude s kapelou, byla to ohromná zkušenost. Naše pracovní nasazení bylo neuvěřitelné. Manžel se staral o domy členů kapely a spoustu dalších organizačních věcí, já pro změnu o tehdy tříletého zpěvákova syna Evana. Máme na to krásné vzpomínky…

* O porodu

V Kalifornii vše záleží na tom, jaké máte zdravotní pojištění, které tu může být i velmi drahé. Velká tradice je proto rodit doma, což ale není moje parketa. V mém případě mě Isabellka překvapila o měsíc dřív, všechno ale proběhlo bez komplikací. Den před porodem jsem ještě naplno pracovala, zvládla jsem procházku s našimi pejsky, a pak večeři se strejdou a jeho rodinou, kde jsem tvrdila, jak mi zbývá ještě měsíc… Ve čtyři ráno mi však praskla plodová voda. Žádné velké bolesti jsem ovšem neměla, a tak jsem se i sama odvezla do nemocnice. Vybrala jsem si katolickou, je známá neuvěřitelnou péči o maminky i miminka. V 5.30 ráno jsem byla přijata, Isabellka se narodila krátce před sedmou večer… Neměla jsem totiž kontrakce a tělo nebylo ještě připravené k porodu. Protože jsem ale ztratila vodu, nebylo zbytí.

Nasadili mi infuze pro urychlení, a ty už zabraly rychle. Po šesté hodině nastaly konečně kontrakce bederní páteře, které byly ale tak silné, že jsem nakonec požádala o epidurál. Po dvou a půl hodinách neúspěchu a zoufalství jsem byla natolik vyčerpaná, že mi musela začít jedna ze sester pomáhat různými metodami. Jednou z nich byl úžasný fígl – dala přede mě velké zrcadlo a řekla, že mi to musí dodat sílu, a zároveň mě nabudí, když uvidím, jak jsem už blízko. A měla pravdu, Isabellka byla na světě za 20 minut! Je to pro mě a pro manžela dodnes nejkrásnější vzpomínka, pocity byly neuvěřitelné… S péčí o miminko mi pomáhala moje maminka. Jsem jí moc vděčná, přiletěla za námi před porodem a ještě nějakou dobu zůstane, aby mi pomohla. Je to ta nejlepší babička v Los Angeles!

* Je výchova dětí v USA odlišná od té v Česku? Máte možnost srovnání?

Výchova dětí v USA se nejvíc liší asi tím, že oproti Evropě jsou tu děti víc rozmazlené. Evropané mi přijdou přísnější (v dobrém slova smyslu). Ale asi záleží na individuálním přístupu rodičů. Naše dcera snad rozmazlená nebude, protože máme tu správnou spartánskou výchovu. Velký rozdíl mezi Prahou a Los Angeles pociťuji v městské dopravě – rodiče tu své děti musí na různě aktivity a kroužky vozit, protože vzdálenosti jsou velké, a tak jsou děti od sebe více izolované a chybí jim mezi sebou kontakt.

* Jak slavíte svátky (narozeniny, Vánoce Velikonoce…)? Odlišují se tamní zvyky od těch českých?

Vánoce slavíme přesně podle českých tradic a plánujeme pokračovat i nadále s naší dcerou. Pro mnoho rodin tady přichází Ježíšek až 25. prosince. Štědrý večer se tu neoslavuje tak jako v Čechách. Jeden z největších rodinných svátků je Den díkuvzdání (Thanksgiving Day), který se slaví poslední čtvrtek v listopadu. Jmeniny se tady nedrží vůbec. Narozeniny nebo výročí s manželem slavíme tradičně, s dcerou a v rodinném kruhu mého strýce, tety a jejich dvou dcer, které žijí v San Francisku. Velikonoce se hodně liší, děti hledají schovaná vajíčka většinou po zahradě, pomlázku tu vůbec neznají. Pro děti je tu velkým svátkem Halloween, poslední den v říjnu. Milují převlékání do všech těch kostýmů a masek.

* Co všechno děláte společně ve volném čase?

S Isabellkou chodíme každé pondělí do divadélka pro děti od 6 do 12 měsíců. Děti tam poslouchají písničky a čtou se jim pohádky. Isabellka odmalička miluje vodu, takže už jsme začali s plaváním pro ty nejmenší. Jsem ráda, že se do všech aktivit zapojuje i manžel, je to skvělý táta! Také rádi a hodně cestujeme po Státech, protože je zde stále co k vidění. Výlety na kolech, plaveme v oceánu, protože bydlíme blízko pláže. Přestože nejsem nejmladší maminka, nebráníme se tomu pořídit si druhé miminko, bylo by to dobré i pro Isabellku, aby nezůstala jedináčkem. Necháváme to otevřené, jak se říká – co se má stát, se stane. Tak nám držte palce!

Témata: Časopis Maminka, Jen pro maminku, Vánoce, Van, KISS, Isabellka, Společná práce, Skvělý táta, Společný život, Dík, Isabellku