[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pokaždé, když vás drahocenný potomek něčím překvapí, zaskočí, šokuje nebo doběla rozčílí, napočítejte si v duchu do deseti a přemýšlejte, zda na každém jeho „vydařeném“ kousku, drzém odmlouvání nebo nepředvídatelné reakci nemáte svůj podíl. Máte doma malého křiklouna? Ruku na srdce, jste vy sama klidná a tichá bytost, nebo vás rozčílí každá maličkost? Nimrá se v jídle, o zelenině prohlašuje, že je „hnusná“, a když mu předložíte kuře na paprice s knedlíkem, nesní ani sousto s komentářem, že „po knedlíkách by mi narostlo velké bříško“. Zapátrejte v paměti, kde mohlo dítko tyto výroky odposlouchat? A tak bychom mohli pokračovat dále a dále. „Odmalička nás děti sledují, zkouší vzít stejně hračku či předmět, stejně vložit lžíci do úst, napodobují náš úsměv, rozčílení, a to i s mimikou a gesty, což bývá velkým zdrojem vtipných situací, kdy máme možnost vidět sami sebe jako na divadle. V pozdějším věku pak odkoukávají naše vzorce chování, způsob řešení problémů a konfliktů, postoje, projevy radosti nebo smutku, vztahy k blízkým i cizím lidem, naši otevřenost, míru solidarity a empatie k okolí a podobně. To vše se samozřejmě odráží na vztazích mezi námi a dítětem, ale také na vztazích dítěte k ostatním lidem,“ zdůrazňuje dětská psycholožka Mgr. Irena Beranová.
Před časem mi, lidově řečeno, spadla čelist, když mi syn v jeho třech letech doslova nastavil zrcadlo. Ranní vypravování do školky probíhalo jako vždy tak trochu hekticky a pod tlakem, a když se i po čtvrtém upozornění odmítl doobléknout a dopít čaj, reagovala jsem podrážděně a zvýšila hlas. Dítko se začalo vztekat, domáhat se Krtečka v televizi a s ublíženým vytím si trucovitě stáhlo a odhodilo již oblečené ponožky. Na důraznou výtku „začni se už konečně oblékat a nekřič, nebo ti zabavím všechna auta“ mě stihl vyčítavý pohled a bezelstná odpověď: „Budu křičet, ty na mě taky křičíš.“ Bum! Dostala jsem, obrazně řečeno, pořádnou facku. Minimálně morální. Jasně, proč se divím, vždyť můj temperament, lehce cholerická povaha a výbušnost se na tom našem výřečném klukovi nevyhnutelně musí podepisovat. A tak jsem od toho okamžiku začala vychovávat kromě syna také sama sebe.
Nápodobou, kopírováním se děti učí chodit, mluvit, později zdravit, děkovat i fungovat ve vztazích. Disponují vysokou schopností všímat si detailů i drobných nuancí, jak se rodiče chovají k sobě navzájem i druhým lidem. „Toto můžete dobře sledovat, pokud máte dvě děti. Jedno z nich se v nějaké konkrétní situaci zachová ke svému sourozenci stejně jako jeden z rodičů. Přesně zopakuje slova, intonaci hlasu i mimiku. Nejčastěji prvorozená holčička takto jedná s mladším bráškou a ‚vychovává‘ ho jako maminka,“ vysvětluje Iva Kyselá, zakladatelka a lektorka Akademie rodičovství.
Děti se od vás učí každou vteřinu vašeho společného života, často aniž byste to vůbec vnímali. Každý mrňous je bystrým pozorovatelem a vynikajícím imitátorem. Okamžitě přejímá vše, co vidí a slyší ve svém okolí. Reaguje na veškeré podněty, ať už pozitivní, nebo negativní, které mu nabízíte, bere za své názory a myšlenky, které mu denně předkládáte. Víte, že podle amerického psychologa Andrewa Meltzoff už 42 minut po narození napodobuje novorozenec svou maminku, třeba mimikou, gesty?
Děti disponují neuvěřitelnými pozorovacími schopnostmi a obrovskou kapacitou paměti. Vždyť už roční batole, které ještě neumí mluvit, vezme bravurně do ruky telefon a napodobuje maminčino povídání, stejně tak dokonale zvládá popadnout kladívko nebo šroubovák, které před minutou táta odložil na stůl, a začít s ním kouzlit přesně tak, jak se to správně dělá. Podle průzkumu společnosti AquaLife se rodiče, kteří se snaží být pro dítě vzorem (80 %), při výchově spoléhají především na svůj vlastní úsudek a nikým se neinspirují. Děti podle rodičů nejčastěji napodobují jejich chování, a to mladší stejně jako starší děti (33 %). V mluvení, komunikaci nebo vyjadřování napodobuje své rodiče 30 % dětí, nejčastěji předškoláci, nejméně starší děti. Ve všem napodobuje své rodiče až 10 % dětí, ve zlozvycích pak 6 %.
Bavíte se s partnerem o protivné tetě nebo nespravedlivé paní učitelce, zatímco potomek vedle vás na gauči sleduje pohádku v televizi? Řešíte s kamarádkou po telefonu manželské problémy nebo nápady nemožné tchyně a tříletá dcera sedí na zemi a vaří panenkám kafíčko? Velký pozor! I když dítě vypadá zcela ponořené do hry nebo plně soustředěné na dění na obrazovce, vnímá vás, pečlivě poslouchá a vše si spolehlivě ukládá do paměti pro pozdější využití. Třeba ke zvídavým a všetečným dotazům v přeplněné tramvaji nebo hysterické scénce uprostřed nákupního centra. Při výchově prostě beze zbytku platí, že co zasejete, to si také sklidíte. Lámete si hlavu, proč je váš potomek tak vzpurný a náladový? Zamyslete se, jaká u vás doma panuje nálada, jak často zvyšujete hlas, zda se příliš často nedohadujete s partnerem před zraky (a ušima) dětí. Podávají se u vás obědy a večeře způsobně u prostřeného jídelního stolu, nebo si prostě každý sní svou porci na sedačce před televizí? Jaké máte zavedené rituály? Moje kamarádka má už roky jeden zvláštní nešvar: když si čistí zuby, pochoduje běžně s kartáčkem v puse po bytě, během toho ještě sleduje zprávy nebo si zalije kávu. Její čtyřletá dcera začala pochopitelně dělat to samé a těžko se jí vysvětluje, že zoubky se čistí výhradně nad umyvadlem v koupelně.
Chování rodičů je model, který dítě bere (do určitého věku) jako normu. Je proto důležité dávat si pozor na to, jaký vzor svým ratolestem nabízíte. Pokud jste sami vzteklí, agresivní nebo často mluvíte vulgárně, považuje váš potomek takové jednání za zcela normální a bude ho zkoušet mezi svými vrstevníky. „Uvedu příklad, se kterým se většina rodičů již určitě setkala. Malinké dítě sprosté slovo pouze zopakuje, aniž by tušilo, jaký je jeho význam. Následuje reakce rodiče – tohle se neříká! A samozřejmě dítě bude výraz o to více používat. Starší dítě už chápe, že když někdo mluví sprostě, je například naštvaný. A tak, když se jemu – dítěti – něco nedaří, použije logicky ta stejná slova. Naučilo se tak podle vzoru rodiče reagovat na situaci, v níž se mu něco nepovedlo. Pro rodiče z toho plyne, co nejčastěji si opakovat jako mantru: Co chci své děti naučit? A to pak důsledně dělat,“ říká Iva Kyselá.
Jako vychovávající rodič bych měla na paměti dvě prastará moudrá přísloví, ze kterých se dá vyčíst mnohé. Prvním je: „Nikdy nedělej to, co nechceš, aby ti činili druzí.“ Líbilo by se vám, kdyby vás někdo neustále peskoval, napomínal, křičel na vás nebo vyčítal? Či spíše uvítáte, když vám jsou věci trpělivě vysvětleny, v klidu, s úctou a respektem? A druhá moudrost, kterou se vyplatí aplikovat v praxi, je: „Trpělivost růže přináší.“ Snažte se nejednat pod vlivem náhlých emocí, naučte se je v sobě nejdříve zpracovat a dovolte to i svým dětem. Potřebují je prožít, s vaší pomocí. A tu naleznou ve vašem pochopení, vysvětlování a laskavosti, nikoli v napomínání nebo přikazování.