[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Studie s názvem „Co vás rozčiluje na ostatních, souvisí především s vámi“ tvrdí, že rodiče často neakceptují názory a postoje svých dětí nebo se je snaží změnit, protože odrážejí jejich vlastní chování a osobnost. A to nevyhnutelně vede ke konfliktům.
Tomuto jevu se v psychologii říká projekce a je důvodem, proč mají rodiče s jedním dítětem komplikovanější vztah než s druhým (nebo všemi ostatními), přestože je vychovávají zcela stejně. Projekce je vlastně obranný mechanismus před sebou samým. Člověk, který nemůže strpět některé své vlastnosti, myšlenky nebo postoje, před nimi unikne tak, že je začne vidět u někoho jiného. Pokud by si je totiž připustil sám u sebe, vyvedlo by ho to z jeho komfortní zóny a způsobilo mu pocity úzkosti a stresu.
Pokud ale dotyčný člověk za své negativní rysy či chování nepřijme odpovědnost, nemůže se zlepšovat, překonávat se a na tom, co mu způsobuje nepohodlí, smysluplně pracovat. Je zkrátka snazší nasměřovat své pocity k nějakému vnějšímu zdroji a ne k sobě. Místo toho, abychom čelili realitě, přeneseme svůj hněv na někoho jiného.
Podle autorky výše zmíněné studie, španělské psycholožky Marty Segrellesové, většinu svých postojů přejímáme od rodičů. Od dětství sledujeme, jak se chovají v různých situacích. Zejména v období dospívání, kdy se naše osobnost nejvíce formuje, sledujeme bedlivě každý jejich projev – od způsobu, jakým mluví, přes reakce na různé události až třeba po jejich náladu. I ta může emoční vývoj ovlivnit.
Je normální, že se lidé po celý život ohlížejí do minulosti a že třeba nejsou spokojeni s některými rozhodnutími, která učinili, nebo se způsobem, jakým reagovali na obtížnou situaci. Kdyby mohli, zachovali by se v určité situaci jinak. Když se pak stanou rodiči a vidí, že jejich děti opakují stejné chyby jako oni, chtějí jim v tom zabránit a opravovat je, aby se potomci vyhnuli podobným úvahám nebo zklamáním, až budou o pár let starší.
Psycholožka Segrellesová radí, aby se rodiče nejprve pokusili odhalit a pochopit své vlastní vnitřní konflikty a pokusili se je vyřešit. Teprve pak mohou smysluplně pomáhat svým dětem. Tvrdí však také, že i když se nám podaří vlastní minulost uzavřít a vyrovnat se s ní, musíme stále akceptovat, že naše děti nám nepatří a my nemůžeme dělat rozhodnutí za ně. Možnost dělat chyby a poučit se z nich je jednou z nejdůležitějších součástí procesu výchovy a učení. Nic nemůže vyvážit osobní zkušenost.
Hádáte se často s jedním dítětem více než s jiným? Všimli jste si, že to, se kterým se nejvíce hádáte, se vám nejvíc podobá? Napište svou zkušenost do komentářů pod článkem.