[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Psala jsem tenkrát na blogu iDNES a brzy se mi dařilo být často na titulce a mít hodně čtenářů. Naučila jsem se nerozčilovat se nad negativními komentáři a po čase jsem dokázala odhadnout, co zaujme a co vzbudí diskusi.
Psala jsem to, co jsem žila – tedy i příběhy dětí, které jsme přijali do přechodné pěstounské péče. Být přechodným pěstounem v té době znamenalo čelit spoustě předsudků, někteří politici nás používali jako odstrašující případ toho, kam se naše společnost žene.
Snažila jsem se vysvětlovat, kdo jsme a jaký má naše práce smysl, a postupně jsem se dostávala do povědomí čtenářů, jiných pěstounů, různých organizací i odpůrců pěstounské péče. Překvapilo mě, že tak samozřejmá věc, jako je dítě v rodině, vlastně vůbec není samozřejmá.
Potkala jsem se s řediteli kojeneckých ústavů, kteří dodnes tvrdí, že miminko do půlroku nepotřebuje nic jiného než přebalování a krmení v přesný čas. Poznala jsem svět dětských domovů, zneužívaných a týraných dětí. A slyšela přední političku, lékařku, jak mluví o dětech, které se do rodin prostě nehodí. O dětech s nějakým handicapem, o dětech drogově závislých rodičů a o dětech jiného etnika, které podle ní neodpovídají kritériím dětí patřících do rodin.
Podařilo se mi podpořit další pěstouny, aby o sobě začali otevřeně mluvit. Po nějaké době jsme si s manželem nechali v dlouhodobé péči dvě děti, pro které stát nenašel jinou rodinu, a po roce jsme k nim přijali i jejich sestřičku. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v našem životě. Jsem o dvacet pět let starší, než jsem byla v době své první rodičovské dovolené, a řadu věcí ve výchově dětí vidím jinak.
Snažím se být inspirací pro všechny ženy včetně starších maminek a maminek adoptivních a pěstounských. S mužem máme tři dospělé děti a několik let jsme byli přechodnými pěstouny.
Píšu o našem životě, o cestování, o domácí škole, o všech svých dětech, kterých je šest, o manželství, o tom, jak si někdy připadám úplně nemožná, a samozřejmě se dál a intenzivně věnuji tématu náhradní rodinné péče u nás. Psaní mám hlavně jako terapii, pomáhá mi smířit se sama se sebou, poskládat si v sobě myšlenky. To, že jím inspiruju druhé, je pro mě bonus navíc.