[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jak rodiče zvládnou svůj rozchod, nejde podle psychologa Jeronýma Klimeše dopředu odhadnout, závisí to především na jejich zralosti. Mnoho párů nedokáže zvládnout svoji bolest a agrese z nich srší na všechny strany, směrem k dětem nevyjímaje. A tvrdit pětiletému klukovi, že tatínek je zlý, protože od maminky odešel, nebo před čtyřletou princeznou řešit maminčinu nevěru? To se vážně nedělá. Než s tím začnete, uvědomte si, že svému potomkovi necitlivými slovy právě způsobujete šrámy na duši.
Dnes už se dávno nerozhoduje o tom, kdo rozpad manželství zavinil, ten, kdo je opouštěn, se často nedočká ani morálního vítězství v podobě výroku soudu o tom, že za rozvod může ten druhý. Ve zcela jiné pozici je rodič, když mu soud svěří děti do péče. V dnešní době jsou děti velkou osobní i finanční investicí. „To je předurčuje k tomu, aby se stávaly zbraní i hodnotou, o kterou se vede válka na život a na smrt,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. Podle něj je hlavním zmrzačením dětí při rozchodu nucená volba mezi rodiči – jednoho milovat, druhého proklít. Tomu se za určitých okolností dá vyhnout právě střídavou péčí.
Ve fungujících rodinách existují dvě základní koalice – rodičovská a sourozenecká. Jakmile se začne spojovat matka s dětmi proti otci či třeba matka se synem proti otci s dcerou, je něco opravdu špatně. Rozchodem rodičů pak vznikají další nezdravé koalice, protože děti jsou vždy obránci rodičovského vztahu. Když se rodiče zeptají dětí, co by tomu řekly, kdyby se táta s mámou rozešli, děti většinou unisono řeknou: „Ne!“ Když rodiče naléhají: „Ale vždyť vás přece štve, že táta je takový a máma dělá tohle!“, trvají na svém: „Ano, to je pravda, ale zůstaňte spolu!“ „Teprve mnohem později, až když jsou děti starší a hádky mezi rodiči se vlečou celá léta, dokážou si představit a připustit, že by možná byl rozchod pro všechny strany lepším řešením.
Na tento moment uvědomění si zpravidla pamatují jako dospělí a připouštějí: možná by pro naše bylo lepší, kdyby se rozešli. Ale to je vzpomínka z puberty, není to spontánní reakce předškolních a školních dětí, ty o nějakém rozchodu rodičů nechtějí slyšet ani slovo,“ vysvětluje psycholog. Pokud jste po sobě při rozvodu s exmanželem házeli talíře a kýble špíny, na střídavou péči rovnou zapomeňte. Ta totiž vyžaduje rodiče, kteří jsou osobnostmi a dokážou i po rozvodu, který zřejmě pro nikoho nemůže být jednoduchou záležitostí, zachovat rodičovskou koalici. Když má třeba dítě problém s češtinou, je potřeba, aby byli rodiče i nadále schopni se dohodnout, co s tím všichni tři udělají. Například se domluví, že dítě bude přes víkend trénovat diktáty a že je bude psát s tátou.
Když pak táta o víkendu řekne: „Tak jdeme na ten diktát!“ a dítě namítne, že se mu nechce, protože máma vlastně jeho problémy zveličuje a vůbec zbytečně prudí, otec musí bezpodmínečně trvat na dohodě: „Hele, takhle jsme se s mámou dohodli, takže jdeme na to.“ Střídavá výchova tedy jednoznačně není vhodná pro rodiče, které dítě snadno ovlivní, zvláště pokud jde o kritiku druhého rodiče, která někdy může být i oprávněná. Jinými slovy táta skutečně může mít pocit, že máma někdy zbytečně všechno zveličuje, ale nikdy nemůže dítěti říct: „Máš pravdu, máma je mimo, vykašleme se na to.“ Takový přístup totiž vede k jedinému – dítě začne u každého rodiče dělat jen to, co je mu příjemné, a naučí se účelově vyhýbat povinnostem. O to se ostatně soustavně pokoušejí i děti z funkčních rodin – táta zakáže film, synek to jde zkusit u mámy. U rozvedených párů se ale toto riziko násobí citovým vydíráním, kterého jsou děti často schopny: „Když mi nekoupíš empétrojku, řeknu mámě, že...“ Táta pak rozmazluje dítě dárky a máma, aby aspoň trochu oblíbenému tatínkovi konkurovala, alespoň „neotravuje“ se školními povinnostmi.
Pokud by tedy střídavou péči uplatňovali rodiče, kteří svoji koalici nedokážou udržet, charakter dítěte se velmi pokřiví. Za to posléze zaplatí v dospělosti, protože bude vycvičené jen v manipulacích a citovém vydírání. Z toho je tedy naprosto jasné, že střídavou péči prostě nelze prosadit proti vůli jednoho z rodičů, protože její fungování je zcela závislé na dohodě partnerů. Vhodnými adepty pro střídavou péči mohou být takoví rodiče, kteří se k sobě v podstatě hodí, zůstali jakýmisi parťáky, jenže jeden z nich se prostě zamiloval jinde, a tak odchází. Opouštěný partner je sice nešťastný, ale situaci chápe a nechce válčit.
Střídavou péči by vám soud neměl povolit ani v případě, jestliže je mezi světem matky a otce propastný rozdíl, a to nejen ekonomický. Není prostě dobré, aby dítě mělo bohatý a chudý týden, aby u táty nosilo boty z krokodýlí kůže, a když odjíždí k matce, přezulo se do tenisek od Vietnamců. Také absolutně odlišný životní styl a jiné asymetrie nedělají dobrotu. Pro děti velmi výhodná, ovšem v našich podmínkách zřejmě nereálná, je varianta, při níž se nestěhují děti, ale rodiče. Dítě zůstává v jedné domácnosti, jeden týden o ně pečuje máma, další táta. Děti dobře snášejí, když jeden z rodičů odjíždí kupříkladu na služební cestu, a tento systém je z jejich pohledu podobná záležitost. V praxi ale vyžaduje tři byty, navíc rodičům tento druh střídavé péče nevyhovuje – ztrácejí představu domova, po čase nemají přehled, kde vlastně mají své věci… Navíc se tato péče rozpadá, jakmile si jeden z partnerů či oba pořídí novou rodinu.
Jeroným Klimeš se už setkal s pokusy o střídavou výchovu v kojeneckém věku, kterou ale zásadně odmítá. „Kdyby dítě osiřelo a mělo pouze matku, bylo by mu lépe, než když mu zničíme dětství ve jménu hloupě aplikovaných práv dítěte. V roce věku dítěte se jedná jen o prosazování egoistických zájmů rozcházejících se rodičů. Naproti tomu u dětí okolo puberty a starších víme, že osiřelé matky mají problém je zvládnout. Pak kooperující otec dokáže svou přísností a důsledností lépe prosadit pořádek a střídavá výchova může představovat pro dítě zisk,“ říká. Obecně platí, že vhodnost střídavé výchovy roste s věkem – od narození do tří let má dítě i v přirozené rodině asymetrický vztah k otci a k matce. „Matka má prs, takže ona vždy dokáže dítě zklidnit lépe než otec, od porodnice s ním tráví více času. To je přirozený stav a rovnostářství rozvádějících se rodičů v této době jde na úkor dítěte.
Střídání pečující osoby v týdenních či měsíčních cyklech takhle malé dítě frustruje,“ vysvětluje Klimeš. Orientačně se dá dolní věková hranice pro střídavou výchovu určit podle toho, zda by dítě zvládlo jesle či školku – pokud dítě bez problémů přijme změnu autority z rodiče na učitelku a změnu prostředí, dokáže si hrát v dětském kolektivu, je možné o střídavé péči uvažovat. V tomto věku víc než kdy jindy platí, že rodiče musí zapomenout na vzájemnou řevnivost. Tříleté dítě bude zřejmě u táty večer před spaním plačtivé a bude se mu stýskat po mamince. Pak otec musí dokázat dítě utěšit hezkým povídáním o mamince, třeba o tom, jak se už těšíme, že ji zase uvidíme. Navíc v tomto věku děti jen omezeně chápou časové údaje, takže útěcha, že maminku zase za týden uvidí, je pro dítě rovnocenná s ujištěním, že o ni přišlo nadobro.
Pokud máte batole, rozvádíte se a o střídavé péči v budoucnu uvažujete, podporujte citovou vazbu s otcem co nejvíce. Lze to jen vzájemným kontaktem, nejlépe v domácím prostředí dítěte. Bude to těžké, ale vyplatí se to. V předškolním věku děti střídavou péči obvykle snášejí dobře, musíte ale počítat s tím, že za pár let přijde škola a požadavky se změní. Proto se snažte upravit střídavou péči v předškolním věku tak, aby s nástupem do školy nenastaly velké změny. Ve školním věku je pak střídavá péče vhodná pouze za předpokladu, že dítě celý rok nemění školu a neopouští svůj kolektiv.
Špatné je, když se sice soudně prosadí střídavá výchova, v praxi ale dítě místo rodiče vychovává řada jiných lidí – prarodiče, noví partneři, au pair. „Dokonce se setkáváme i s výchovou po telefonu – práce končí v sedm a do té doby je dítě samo doma, poflakuje se s kamarády po městě nebo hraje počítačové hry a rodič mu občas zavolá. Cílem střídavé výchovy ale je, aby dítě bylo pod přímým výchovným působením obou rodičů,“ upozorňuje Klimeš. Pokud střídavá péče takto selhává, je pro dítě výhodnější, když je soud svěří do trvalé péče jednoho z rodičů.
„Střídat domácnost táty a mámy by měla být pro dítě asi taková změna, jako spát jeden týden v dětském pokojíčku a druhý v obýváku,“ tvrdí psycholog Jeroným Klimeš. Podle něj je chybou vyrobit dítě s kufříkem, které místo doma tráví život na cestě od jednoho rodiče k druhému, část věcí má u mámy, část u táty, další u prarodičů. Každou chvíli někde něco zapomene a občas musí pro zapomenuté kružítko přes půlku města. Toto nebezpečí je obzvlášť akutní, pokud si každý z rodičů pořídí novou rodinu. „V každé rodině se věnují svým novým dětem a ‚to‘ starší ve střídavé péči má pocit, že je zcela opomenuto, protože patří všem a nikomu. Všude je host a nikde není členem domácnosti,“ varuje doktor Klimeš.
Dítě by mělo mít možnost pozorovat rodiče při společně stráveném čase. „Ideální je, když si táta v neděli odpoledne přijde pro dítě, aby si s mámou sedl ke stolu, dal si kávu a společně probrali, co se dělo uplynulý týden, co je potřeba dělat. To celé by mělo zabrat od půl hodiny do dvou hodin a dítě by mělo na vlastní oči vidět, že rodiče se domlouvají na společné výchově a že jsou schopni se shodnout, i kdyby to zprvu mělo být za asistence mediátora. Když pak syn nebo dcera odchází s druhým rodičem, ví, že mezi tátou a mámou není boj a že je nemine to, co spolu probrali – třeba ten diktát,“ radí doktor Klimeš.
Děti i dospělí mají potřebu blízkého kontaktu každý den. Pro dítě je lepší kontakt s rodičem každý den dvě hodiny než 48 hodin o víkendu. Čím častěji se dítě vidí s oběma rodiči, tím lépe. Delší cykly jsou zpravidla úlitbou praktickým otázkám – stěhování dítěte, plánovaným akcím, zaměstnání rodičů. Přijatelným kompromisem je tedy týdenní cyklus. „Delší doba než týden či 14 dní ztrácí charakter střídavé výchovy, je to spíš střídavé svěřování potomka do výlučné péče toho či onoho rodiče. Výjimkou je případ, kdy je dítě ve školním roce s matkou a celé letní prázdniny tráví s otcem, který je třeba cizinec, protože odloučení je pak příliš dlouhé,“ říká Klimeš. Ovšem dítě by mělo být v kontaktu s tátou, i když je zrovna u mámy, a naopak – třeba formou oběda.
Výjimečně se podle doktora Klimeše stává, že rodiče o střídavou péči nestojí, ale prosadí si ji samy děti. Problém je v tom, že vykonavatelem této výchovy pak nebudou ony, ale rodiče, proto ty v takových případech většinou nikdo nenutí do realizování střídavé výchovy. Na druhou stranu se stává, že se na střídavé péči dohodne celá rodina, a přesto není povolena kvůli nezpůsobilosti jednoho z partnerů (alkoholismus, sexuální zneužívání v minulosti apod.).„Přání dětí je rozumné akceptovat, když se na střídavé výchově domluví rodiče, ale děti jsou proti, protože mají s jedním rodičem špatné zkušenosti. Pak se upřednostňuje svěření do péče jednoho rodiče a upravení styku s druhým za přítomnosti mediátora, dokud averze dítěte nepomine. Dítě rodiči většinou odpustí, když mu odpustí i druhý rodič,“ dodává psycholog.
Ve střídavé péči vychovává se sportovním komentátorem Robertem Zárubou devítiletého syna Viktora. „Pro střídavou péči jsme se rozhodli proto, aby měl Viktor oba rodiče stejně a neměl pocit, že o jednoho nebo druhého přichází. Musím přiznat, že pro mě to rozhodování bylo hodně těžké. Zároveň jsem ale věděla, že Viktor tátu potřebuje a určitě by mu nestačilo, kdyby ho vídal jednou za 14 dnů o víkendu.
Takže nakonec jsme se za určitých podmínek dohodli – například jsme zachovali Viktorovi původní školu, koníčky a domluvili se na intervalech, ve kterých se u nás bude Viktor střídat,“ vysvětluje Světlana. Její bývalý manžel bydlí ve stejné ulici, jen ve vedlejším vchodu domu, což situaci velmi usnadňuje, třeba když si syn něco zapomene. Postupně rodiče Viktorovi nakoupili dvojí oblečení a boty, aby si nemuseli předávat tašku s věcmi. „Myslím, že v rámci možností nám střídavá péče funguje, i když to určitě není ideální model. Já bych samozřejmě chtěla být s Viktorem častěji, a když je u tatínka, je mi po něm hodně smutno. Zároveň si říkám, že stejný argument by mohl použít i jeho táta.
Maminky to ale asi mají přece jen o něco těžší. Jsou se svými dětmi obvykle odmalička víc než tátové,“ přiznává Světlana. A co na to Viktor? „Syn nese střídavou péči statečně, i když mu asi chybí ten správný pocit ukotvení a rodiny. Na druhou stranu vidí, že i chlap se musí umět postarat – uvařit, vyprat, udělat svačinu do školy, zajít k doktorovi atd.,“ říká Světlana a pro adepty střídavé péče přidává ještě jednu praktickou radu: „Maminky, které chodí do práce, by se při střídavé péči asi měly připravit na to, že nedostanou žádné zásadní alimenty. Péče se dělí spravedlivě, a pokud jsou příjmy na obou stranách srovnatelné, na výživné nemají nárok. Všem rodičům, kteří se na střídavé péči dohodnou, bych doporučovala, aby si vyřešili i to, jak a kdo platí nutné výdaje dítěte – oblečení, kroužky, školní potřeby, větší výdaje, jako je kolo, brusle, dovolená.“