[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dítě si hraje tiše v koutku, zatímco maminka vaří v klidu oběd. Tak tenhle obrázek bývá v dnešní době v mnoha rodinách často realitě na hony vzdálený. Aby ne, když se spousta rodičů snaží dítěti od narození věnovat neustálou pozornost. Ono pak bez ní nezvládne být ani pár minut, aniž by úpěnlivě volalo někoho, kdo by si s ním šel hrát. Je na to přece odjakživa zvyklé! A není to jen případ miminek a batolat, ale hlavně starších dětí. Mezi druhým a třetím rokem by přitom děti už měly zvládnout zabavit se samy.
Tak trošku si to my rodiče, ač v dobré víře, děláme sami. Obzvláště u prvních dětí, kterým se můžeme takřka bezmezně věnovat nepřetržitě celý den. Samozřejmě to neznamená, že byste tu pro potomka neměli být, když vás bude potřebovat. Jen to nemusí být pokaždé hned. A taky se mu nemusíte za každou cenu „vnucovat“, když vás evidentně nepotřebuje. Děti si umí hrát samy, jen je třeba jim to umožnit. Jak tedy nastolit tu správnou rovnováhu.
Novorozenec potřebuje bezvýhradnou péči a pozornost. Jakmile je ale miminko schopné pozorovat svět kolem sebe, dokáže se zabavit jeho zkoumáním a objevováním. Není tak potřeba vytvářet mu neustálé podněty. Postačí třeba hračka, kterou si může prohlížet, nebo kolotoč nad postýlku. Neznamená to nechat miminko dlouze plakat, jen prostě využít příhodné chvíle, kdy je v klidu, a postupně ho učit, že tady nejste vždycky na lusknutí prstů. Určitě přitom není potřeba se od dítka fyzicky vzdalovat – prostě si jen dělejte pravidelně „chvilky“, kdy si, ač spolu, děláte každý to své. „Je velice důležité, aby si dítě umělo hrát samo. Nakolik se přitom dokáže zabavit, se samozřejmě liší podle věku. Není pak zcela odkázané na pozornost rodičů. Může si samo určovat tempo her, učí se samostatnosti, buduje si svou individualitu,“ vysvětluje psycholog Mgr. Martin Zajíc.
Pokud se budete děti snažit neustále zabavit a plánovat jim program, budou vyrůstat v očekávání toho, že je vždy někdo zabaví, a také že jim vždycky někdo bude říkat, co mají dělat. Stane se to problémem i pro ně samotné – zkrátka nebudou najednou vědět, co se sebou. Pokud dítě necháte hrát si samotné (a určitě to neznamená vzdalovat se mu z dohledu), pěstujete v něm schopnost najít, co ho baví.
Potřebujete uvařit oběd? Dejte miminko na chvilku do lehátka, aby vás mohlo pozorovat. I starší, třeba už školkové děti, se kterými se nevidíte víc než polovinu dne, chtějí být ve vaší přítomnosti. Buďte jim nablízku a třeba je občas pochvalte, jak hezky si hrají. Děti se dokážou zabavit i s obyčejnými věcmi, často je baví víc než nějaké složité hračky.
Co dělat, když se dítě nedokáže zabavit ani na chvilku samo a stále vyžaduje něčí přítomnost? Vidím dvě možnosti, jak se tomu naučit. Jedna je přirozená, když dítě necháte bez zábavy, prostě se nějak zabaví samo. Pokud je mu nuda tak nepříjemná, že se jí brání výrazně, naučte ho, co dělat. Máte nějaký konkrétní tip, jak dítě naučit samostatné hře? Zkuste ho třeba upozorňovat na to, co se děje kolem: „Podívej, támhle je pejsek!“ Pokud mu pozorování nestačí, naučte ho to, co při nudě děláte vy. Prohlížení obrázků, zpívání písničky, čmárání na papír, ale i házení kamínků, hraní si s hračkou…
Pokud se děti nenaučí hrát si samy a občas se prostě jen tak nudit, snadněji skončí u tabletu. „To, že se neumíme nudit, se týká jak dětí, tak rodičů. Nuda je přirozený stav, se kterým se setkáváme po celý život. Je fajn se s ní naučit zacházet a umět se zabavit i bez vnějších podnětů. Nejde o to nudit se, ale umět se právě zabavit sám, třeba i bez mobilu či knížky,“ říká psycholog. Rozhodně přitom tady není místo pro nějaký pocit viny, že se dítěti nevěnujete, kdykoli jen to jde, a neasistujete mu u každé jeho činnosti. Naopak. Vnímejte to spíš jako příležitost k rozvoji než jako deficit. Podle Evy Opravilové z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy se dokonce v řadě výzkumů ukázalo, že dětem v současnosti často chybí volná hra bez zapojování dospělých. Malý prostor na neřízenou hru může podle jejích slov vést k agresi, vývojovému opoždění některých dovedností i horší komunikaci.
Tím, že dítě necháte občas pohrát si bez vaší přímé účasti, prospějete významně jeho budoucímu rozvoji. Dopřejte mu volnost, třeba i ve tvořivosti bez přesných pokynů, co a jak dělat. Oprostěte se od toho, že kolem sebe něco možná trošku umažou nebo udělají nepořádek. Při samostatné hře se děti učí i soustředění, což je schopnost, kterou je třeba trénovat. A v neposlední řadě i sebeuvědomění. A vám se tohle všechno nejenom pro to vyplatí. Minimálně se to ohromně bude hodit v době, kdy se vám narodí další dítě.
Nuda je přirozený stav, se kterým se setkáváme po celý život. Je fajn se s ní naučit zacházet a umět se zabavit i bez vnějších podnětů...