[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Domácí násilí je charakteristické především tím, že probíhá mezi blízkými lidmi, v jejich společném prostoru a že se děje opakovaně. Existují různorodé formy psychického, fyzického i sexuálního násilí, často mohou být zprvu nenápadné. Dochází k nim ale dlouhodobě a jednostranně. Z mnoha důvodů bývají v některých fázích těžko prokazatelné. Základním vodítkem je, že v těchto případech nikdy nejde o oboustranný jednorázový konflikt, ale o individuální toxickou touhu po moci a potřebu nepřiměřené kontroly. Agresor programově narušuje soukromí, psychickou integritu a osobní prostor oběti.
Děti se mohou stát oběťmi domácího násilí jako přímí účastníci nebo jako svědci. Obojí je v důsledku stejně destruktivní. U těchto dětí můžeme pozorovat především změny ve volbě životních strategií a chování, jako je například ztráta zájmu o dlouhodobě oblíbené aktivity. Pravidlem jsou časté výkyvy nálad, nepodložené konflikty se spolužáky, pokles celkové energie nebo různé formy poruch chování, které bychom u daného dítěte nečekali. Dítě je v této krajně patologické zátěži samozřejmě ohroženo i dalšími potížemi, jako je noční pomočování, psychosomatické bolesti břicha, hlavy, výskyt úzkostných stavů a dalších reaktivních psychických potíží.
Každý člověk by měl mít v dětství příležitost zažít fungující vztahové vazby. A to ideálně v rodinném prostředí. Jde o naprosto zásadní zkušenost bezpečí, stabilní bytí s oporou dospělých, které dítě vnímá jako své blízké bezpečné osoby. Pokud se osobnost dítěte vyvíjí v nestabilním, ohrožujícím prostředí s prvky jakéhokoli násilí, je nucena se na to adaptovat.
Proto je stejně nebezpečné i to, pokud jsou děti svědky násilí mezi svými vztahovými osobami, třeba rodiči. V takové realitě není možné vytvořit si zdravý sebeobraz, téměř vždy se již v dětském věku u těchto lidí objevují poruchy sebepřijetí, hluboké pocity viny za vzniklou situaci a specifické vnímání základních principů smysluplnosti vztahů jako takových, často určujících aranžmá celého dalšího života.
Lidé dotčení domácím násilím se zpravidla za své trápení stydí a jsou s jeho sdílením většinou bezradní. Obávají se zhoršení násilí po prozrazení, mají strach, že nebudou nikým ochráněni. Někteří mají dokonce zkušenost s tím, že se někomu svěřit pokusili a setkali se z bagatelizací nebo přímo obviněním ze lži.
Proto je vždy důležité, aby se našel někdo, kdo překoná své vlastní obavy či bezradnost a bude si s dítětem povídat. Zpočátku s jediným cílem – navázat kontakt. Dětem je třeba v tomto ohledu věnovat čas a respektovat jejich aktuální možnosti. Někdy je nutné setkat se vícekrát, aby dítě našlo odvahu se svěřit.
Ano, proto berme vážně to, co děti říkají. I když je v dané chvíli třeba obtížné jejich sdělení uvěřit. I když se cítíme zprávou o násilí sami zasaženi a máme přirozenou tendenci ji odmítnout. Mysleme na to, že najít odvahu ke svěření se s tímto druhem bolesti stojí každého člověka mnoho sil. Respektujme neobratnost, nepodléhejme fascinaci tématem, pokusme se být dítěti v rozhovoru obyčejně lidsky nablízku. To je to nejcennější, co můžeme nabídnout.
Svědectví, která přinášejí dospělí, dětské oběti domácího násilí, potvrzují, že samotné dítě v akutní fázi domácího násilí většinou zůstává se svou bolestí samo a intuitivně hledá své vlastní adaptační mechanismy, aby přežilo. Chrání své rodiče, chrání agresora. Postupně má tendenci přijmout toxické chování dospělého jako součást své reality.
Dlouhodobě se mu tak posouvá hranice normality, zvyšuje se riziko, že bude v dalším životě dovolovat toxickým osobám ve svém okolí mnohem více, než je přijatelné. V současné době jsou děti již většinou dobře informované o existenci krizových linek, na racionální rovině vědí, že situaci komunikovat mohou, ale psychicky jsou jakékoli účinné kroky mimo toto „rodinné tajemství“ často nepřekročitelné. Mnozí dospělí mluví o tom, že jako děti zůstali bez pomoci.
Dnes již máme k dispozici osvědčené specializované postupy, pracovny i pomůcky, určené právě pro práci s těmito dětmi. Specialisté na tuto problematiku vědí, jak v procesu krizové intervence, poradenství, doprovázení či psychoterapie předcházet zásadním rizikům, jako je retraumatizace dítěte, ale i dalším závažným zátěžím. Pracují mimo jiné i na tom, aby se adekvátní pomoc dostala k dítěti s co možná nejmenším časovým odstupem.
Ano, je to možné. Ani v tomto tématu nelze příliš zobecňovat. Lidé, kteří byli v dětství zraněni jakoukoli formou domácího násilí, se ho v dospělosti často dopouštějí také. Současně ale velmi záleží na okolnostech dalšího života, je velmi důležité, jestli se v okolí takového člověka vyskytoval v dětství někdo, s kým mohl dotyčný zažít zdravý vztah.
Každý dospělý člověk má, na rozdíl od dítěte, možnost se vědomě rozhodovat, budovat si své vlastní postoje. Pracovat s traumaty, která se přenášejí i u tématu domácího násilí z generace na generaci, jako se součástí vlastního příběhu. A samozřejmě vyhledat vhodnou odbornou pomoc.