Maminka.czChování a vztahy

Domácí násilí má mnoho podob. Proč nás mateřství oslabuje?

Jana Potužníková 6.  5.  2023
Vídám kolem sebe holky, které s mateřstvím úplně ztratily sílu, energii do života, sebeúctu. A taky jsem potkala holky, které právě na rodičovské zakusily, co je to manipulace, psychické týrání. Nepadáme do toho všechny, to ne. Ale přesto je dobré se ptát: proč nás to nejsilnější období v životě dokáže někdy tak zásadně oslabit?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Moje kamarádka Kamča bývala ředitelkou ve velké firmě, pak se zamilovala do Petra, přestáli spolu x let snah o miminko, postavili dům… Bývali by mohli dělat reklamu na štěstí. Jenže pak jsem s Kamčou seděla u nich na gauči a dívala se do očí holce, která úplně ztratila drajv. Byla pár měsíců po porodu druhé holčičky, vyhublá a evidentně zničená. A i když jsme nikdy nebyly „nejky“, nejsem slepá. Vlastně jsem se ani nemusela moc ptát, co se děje. Petr do ní šil celou návštěvu kvůli každé blbosti. Pokud zaplakalo jedno nebo druhé dítě, automaticky očekával, že se postará ona. Ona vařila, nosila na stůl, ona utřela rozlitou limonádu po dětech, ona skočila pro víno, mezitím nakojila, plnit myčku mi nedovolila, protože Petr má přesný systém, jak je třeba myčku plnit, a to nemá smysl mi vysvětlovat… A až když Petr zmizel v pracovně, jedním slovem si ulevila: „Idiot!“

VIDEO:  O čem se mlčí - Domácí násilí

On diktuje, ona skáče

Na otázku, co se děje, jsem si pak při procházce vyslechla příběh jen těžko uvěřitelný. Petr diktuje, ona skáče. A pokud v přeneseném smyslu slova neskáče dost rychle, dobře nebo vysoko, Petr se zlobí. A umí být i zlý. Kousavý. Ironický a arogantní. „S někým takovým bych nemohla být!“ vypadlo ze mě bezděčně. A pak ta holka, která vedla před prvním porodem velký tým lidí a vydělávala víc než její muž, hlesla: „Petr hrozí, že bych odešla s holou pr… Stejně, jako jsem přišla.“ Fajn, zřejmě zapomněla, co říká právo, nebo má důvod, proč s ním je. Takže… Terapie? „Chodili jsme, doma mi pak to, co jsme probírali, dával sežrat,“ odvětila mi holka, která se ocitla v pasti. „A taky, co bych dělala sama se dvěma dětmi? A vidělas, jak vypadám? Můžu být ráda, že mě ještě nevyměnil,“ dívala se na mě a hned připojila i obhajobu toho, že je Petr urvaný z práce, že musí vydělávat, že to bude určitě zase dobré, že bude stačit, když bude dělat věci tak, jak on si přeje, a bude klid… A hlavně před ním nesmím o ničem z toho mluvit. „Já to zvládnu, víš, jako táta je fakt fajn,“ usmála se nakonec, jako by se nechumelilo, jako by si právě postěžovala na to, že připálila svíčkovou.

Proč se to děje?

Přiznám se, že na Kamču myslím od té doby hodně. A taky vzpomínám na to, jak jsem vídala své babičky, věčně v té „submisivnější“ roli, jak jsem vnímala svou mámu, která cokoli zvládla a zvládá, odjakživa to pokládá za samozřejmost a pořád si o sobě tak trochu myslí, že nic neumí. Myslela jsem v poslední době hodně i na příběhy holek, které na mateřské přišly o své sebevědomí, sebelásku, důstojnost. Jak je možné, že v období, ve kterém potřebujeme a projevujeme nejvíc síly v životě, se často ocitáme v roli slabých? Jak je možné, že nás v mateřství, s dětmi na krku, vůbec kdo za slabé považuje? Jak je možné, že se k nám mnozí partneři začnou chovat odsouzeníhodným způsobem, že se například právě během těhotenství a těsně po porodu odehraje na 30 % prvních projevů fyzického násilí? Proč s dětmi jsme „odepsané“ v práci, bezdětným kamarádkám „na obtíž“ a samy před sebou také jen tak neobstojíme?

NIKDO VLASTNĚ NEVIDÍ TEN MILION MALIČKOSTÍ, ČÍM TRÁVÍME DEN A PROČ JSME POŘÁD NA DNĚ S ENERGIÍ A NEMÁME ČAS SI ANI POPOVÍDAT...

Paradox české kotliny

Jakkoli bude každý příběh každé z nás vždycky individuální, je pravda, že do značné míry tomuto fenoménu nahrává hned několik faktorů typických výhradně pro českou kotlinu. „Jeden sociologický výzkum v různých zemích sledoval, jestli je pro danou společnost důležitější v rámci rodiny role výdělečná, nebo pečující, mateřská. Jsou země, v nichž má role mateřská své výsadní právo a podporuje se, aby byla maminka doma s dětmi co nejdéle. Ale pak jsou ty, které -jako například ve Francii - akcentují roli výdělečnou a podle místního společenského přesvědčení dítě nestrádá, pokud matka první roky jeho života pracuje,“ vysvětluje psycholožka PhDr. Eliška Kodyšová, Ph. D., ze společnosti Aperio. cz a ještě pokračuje: „Ale u nás neplatí vlastně ani jedno. Jsme na nejdelší rodičovské na světě, protože to pokládáme za dobré pro dítě. Panuje u nás převažující přesvědčení, že by se o děti měla starat žena samotná, čímž ženy svým způsobem společensky tlačíme do toho, aby opravdu byly s dětmi doma… Ale zároveň jejich mateřskou roli hodnotíme jako méně důležitou a uspokojivou než výdělečnou. A přesně proto se pak mámy stávají velmi zranitelnými.“ Jsme v roli, kterou od nás všichni čekají, děláme ji na plný úvazek, protože kvůli absenci jeslí a školek pro děti od dvou let ani nemáme na výběr. Ale zároveň je celý ten náš mateřský full time, cokoli, co uděláme, samozřejmost, jež jako by ani nestála za řeč. Jako by péče o dítě nic nebyla. „To se projevilo i během pandemie, kdy se najednou automaticky předpokládalo, že když zvládáme děti, domácnost, práci, tak přece navíc zvládneme i on-line výuku, ne?“ připomíná PhDr. Eliška Kodyšová, Ph. D.

Na tohle nemám kapacitu!

Jako mámy fungujeme v nonstop režimu. A navíc s vědomím, že komukoli, kdo taky není máma, ani nemáme šanci vysvětlit, čím trávíme den a proč jsme pořád na dně s energií a nemáme kapacitu si ani popovídat o počasí. „Vlastně nikdo nevidí ten milion maličkostí, které denně řešíme a hlídáme za celou rodinu. U každé věci, kterou uděláme, vybíráme z možností, zvažujeme, rozhodujeme, hledáme řešení. I když jsou to zdánlivé banality,“ pokračuje odbornice z Aperia. Jen si to vezměte: jídlo, oblečení, hračky, spánkový režim, školka, škola, úkoly, náhradní oblečení, svačinky na cesty, úklid, výchova, kdo kde co nechal a kdy a proč a kdo kdy kam jde a proč, kdo co jí a nejí, kde se to dá nejlevněji koupit, jakou košili potřebuje manžel na zítra do práce i s kým se děti uvidí na narozeninové oslavě, na kterou musíme ještě vymyslet bezlepkové občerstvení. Chápete, že ano? Držíme v hlavě denně neskutečné množství dat, navíc u věcí, které je těžké delegovat, protože než bychom je vysvětlily, vydáme víc energie než na zautomatizovanou realizaci, takže je dál samy realizujeme. A snadno se stane, že neuhlídáme své mentální i fyzické kapacity. A protože jsme doma a nevyděláváme, ještě se v celém tom rodinném byznysu často cítíme jako „příživnice“. No, tomu říkám „pecka“ pro naše ego, sebevědomí a vědomí vlastní hodnoty.

V pokračování pro předplatitele také najdete

Vzorce přejímané z domova.

Mateřská izolace.

Známé zlo je lepší než nejistota?

Rizika bagatelizace.

Návrat do práce jako záchrana?

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.

Vyzkoušet za 1 Kč Více informací
Témata: Rodina, Mateřství, Psychika, Chování a vztahy, Rodina a vy, partner, domácí násilí, Aperio, Kamarádka, Přesvědčení, SOS, Rosa, Kamča, Francie, Holka, Násilí, Eliška Kodyšová, Centrum pro ženy, Obrovská, Aperia, Energie