[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Před rokem jsem měla hlavu zavařenou z volby školy, zápisu, myšlenek o odkladu i nápadu na domácí vzdělávání. Ano, přemýšlela jsem o něm. Líbilo se mi hodně věcí – že spolu s Tinou budeme mít čas pro sebe. Že nebude sedět x hodin v lavici, ale běhat venku, cestovat a poznávat věci reálně, nejen z učebnic. Že bude postupovat svým tempem a nebudeme řešit známky, protože taková známka vám o práci a pokroku dítěte neřekne vůbec nic. Nestála jsem o „stádní přístup“, ale laskavou individualitu. A přesto všechno jsem nechtěla své dítě ani rozmazlovat a chránit před skutečným životem, ale toužila jsem po vzdělávání, které ji povede k samostatnému myšlení a vlastním názorům. (To ještě autorka článku netušila, že si domácí vzdělávání přesně za rok vyzkouší kvůli pandemii koronaviru – pozn. redakce)
Je to možnost, která naznačuje, že se systém školství stává pružnější.
Když jsem si pak kvůli tomuto článku povídala s rodiči malých domškoláků (jak si sami říkají), ukázalo se, že právě takové a podobné důvody vedou ročně stále více rodin k tomu, aby do domácího vzdělávání skutečně šly! „Čísla z tohoto školního roku ještě nemáme, ale počet dětí, které vstoupily do domácího vzdělávání v roce 2018–19, se pohyboval ke 4000, což směřuje k 1 procentu z celkového množství školou povinných dětí,“ říká na úvod Judita Kapicová domaciskola.cz, která u nás domškoláky zastupuje celých 20 let, co je zákon uznáván. Není to ohromující, ale ani zanedbatelné číslo. Je to možnost, která naznačuje, že se u nás celý systém školství stává pružnějším. „Čistých domškoláků je přitom plus minus stále stejně, ale výrazně narůstají čísla u rodin, které vezmou děti oficiálně do domácího vzdělávání, a pak pro ně zvolí pro různé množství dní v týdnu tzv. komunitní školu. Ty vznikají v místech, kde se kumuluje počet rodin uvažujících o domškoláctví. Komunitní školy tedy často zakládají také sami rodiče domškoláků,“ vysvětluje Judita Kapicová.
Ráno odpadá stres s budíčkem – děti vstanou odpočinuté. To, co ve škole paní učitelka probírá s třídou celou hodinu (protože to vysvětluje desítkám dětí), to vy proberete rychleji, protože věnujete cílenou pozornost jen tomu svému. To možná znáte z období, kdy jste nemocní: i když doháníte celý týden nemoci, potřebujete na to ve skutečnosti pár hodin. A proto také velkou část dne domškoláci věnují kroužkům – nejen proto, aby se „zabavili“, ale jsou volené také tak, aby se během nich jakoby mimochodem učili. Nemluvě o tom, že právě v kroužcích báječně doplňují sociální kontakt s vrstevníky i věkově odlišnými dětmi. Při tom všem jsou děti buď přímo s rodiči (nejčastěji maminkou), nebo lidmi z dané komunity, tedy cítí se dobře a v bezpečí a zároveň podporovaní ve vědění a osobním růstu.
Než se stalo domškoláctví podle paragrafu 41 školského zákona oficiální možností, trvalo to. „Prvních deset let tu bylo pouze domškoláctví prvního stupně, z toho prvních 8 let bylo v tzv. experimentu, aby se potvrdilo, že funguje. Teprve pak se dostalo do zákona. A totéž se dělo s domškoláctvím druhého stupně – 8 let experimentu, a teprve poslední dva roky je domškoláctví oficiální volbou pro celou povinnou školní docházku od 1. do 9. třídy podle zákona,“ vysvětluje Judita Kapicová, že to nebylo jednoduché, a ti, kteří o jinou formu vzdělávání stáli, si tím museli být zatraceně jistí a také trpěliví.
Když jsem já osobně zamítla domškoláctví (což bylo až ve chvíli, kdy jsem se ujistila, že máme za rohem „školu snů“), v některých ohledech se mi nicméně ulevilo. Úplně sobecky totiž miluju svoji práci, a musela bych ji omezit. Mohla bych, jsem na volné noze jako většina domškoláckých rodičů, ale šla bych proti sobě. Šla bych i proti domácímu rozpočtu, protože druhé minus domškoláctví je, že peníze domů nosí pak vlastně jen jeden. „Nemluvě o tom, že čas, který vy jako matka strávíte výukou svých dětí, se ani nezapočítává do odpracovaných let, do důchodu,“ připomíná také Judita Kapicová.
Pak si musíte zvyknout, že času na sebe máte málo, jste tu pro dítě, což je perfektní z pohledu tvorby silné vazby a pevnějších vztahů v rodině jako takové – což mi potvrdili i Tereza a Matouš Rumlovi, jak si můžete přečíst v odkazu níže. Ale už méně perfektní je to z pohledu vás jako ženy, partnerky a „holky“, která chce občas nedělat vůbec nic. No a samozřejmě se ocitnete pod palbou otázek lidí, kteří domácí vzdělávání nechápou.
Musíte mít po ruce třeba i odpovědi na to, jak se děti, které nebudou zvyklé na systém státem nastavený, později do toho systému začlení. Velká část domškoláckých rodičů bývá na volné noze a podnikají (ne všichni, ale hodně z nich), a jejich děti jdou stejnou cestou. A pokud se stanou zaměstnanci, nebudou mít nejmenší problém, protože si jsou jisté samy sebou, jsou zvyklé se za sebe postavit a díky projektovým způsobům výuky také bezvadně spolupracují, pomáhají, umějí podporovat, naslouchat i motivovat ostatní.
I proto mohou domškolácké děti také obvykle bez problémů vplout na druhém stupni do klasického vzdělávacího systému. Některé rodiny totiž zůstávají u domškoláctví jen jeden dva roky nebo pouze na prvním stupni. A pak – obvykle na základě impulzu od samotného dítěte – vstoupí do každodenní školní docházky. „A problém nemají ani ty děti, které odchodí celou povinnou školní docházku a do státní školy se dostanou až na střední. Naopak patří k tahounům třídy, k aktivnějším žákům – protože jsou zvyklé na interakci, komunikovat a diskutovat s dospělými, a třídu obvykle posouvají, než aby v něčem zaostávaly,“ přidává zkušenosti Judita Kapicová (moc hezká videa natočil s už dospělými ex domškoláky Jaroslav Dušek – stojí určitě za zhlédnutí!)
Jak asi můžou být takové děti vzdělané? Z toho, co vím já, jsou tak nějak víc připravené na život, na ten reálný. Jsou velmi samostatné i kreativní. A o základní vědomosti také nepřijdou. Nesmí. „I když jsou v domácím vzdělávání, jsou stále součástí povinné školní docházky a dvakrát do roka musí na tzv. přezkoušení na svou spádovou nebo jinou školu. Tam děti musí prokázat, že umí všechno, co děti z každodenní školní docházky. A podle toho, co vidím, jsou obvykle napřed. Představují svá projektová portfolia, ukazují, v čem se posunuly. A i pro nás, zkoušející, je to cenný okamžik, protože rodiče domškoláků jsou nesmírně aktivní – znají nejnovější odbornou literaturu, hodně se o učení zajímají a často se stává, že i my čerpáme z jejich zkušeností,“ přiznává s úsměvem Judita Kapicová a dodává: „Je to životní styl, který předpokládá vaši velkou účast. Je v něm hodně společného prožívání, předávání hodnot a určitě to není pro každého. Ale dokud to nezkusíte, nevíte.“
Čeká vás návštěva pedagogicko-psychologické poradny, která vám dá doporučení. Pak musíte informovat školu (spádovou, nebo jinou – v závislosti na jejich konkrétních zkušenostech s domškoláctvím) a doporučení jí předat. Pokud vás nepodpoří, je potřeba najít tu, která to s domškoláky umí. Podpoří-li vás, pak k doporučení z poradny musíte přidat ještě další papír – budete-li učit na prvním stupni, dokládáte maturitní vzdělání, budete-li učit dítě na druhém, dokládáte vysokoškolský titul. A stejně tak doplníte, že máte pro domácí výuku odpovídající zázemí (například technické pomůcky).
Článek vyšel v časopise Maminka. Aktuální červnové číslo můžete koupit přes ikiosek.cz/maminka, tam si můžete objednat i předplatné s dárkem.