[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nesnáším návraty. Ne že bych se ani trochu netěšila na všechny své blízké, ale návraty z cest jsou pro mě noční můrou. Už několik dní před koncem dovolené na mě začínají padat chmury, jež rostou úměrně tomu, jak moc se ta která cesta vydařila.
Protože miluju cestování, pokládám za vydařenou i takovou dovolenou, ze které by jinému vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Do reality se mi skoro nikdy nechce zpátky. Je jasné, že jednou do ní budu muset, ovšem kdyby to bylo možné, zůstala bych na cestě o několik dní déle. Nebo spíš o několik týdnů. Někdy o několik měsíců. Už první pohled na titulky novin u benzinové pumpy napovídá, jak stejné všechno zase bude. Včetně vztahů.
Moje kamarádka Míša návraty miluje. Kdykoli se takřka odkudkoli vrací, s uspokojením si na hranicích zcela upřímně oddychne: „Tak. Konečně zase doma.“ Když se jí zeptáte, jestli se jí na dovolené nelíbilo, odpoví, že ano, že líbilo. Ovšem hned dodá: „No ale znáš to. Nikdy to není takové, jak si představuješ. Bylo děsné vedro, hotel vypadal úplně jinak, než jak nám ho ukazovali v prospektu na fotografii, slibovaný výhled na moře sice byl, ovšem jenom ze střechy, na kterou se muselo složitě šplhat, a moře bylo špinavé a plné medúz, protože zrovna vanul špatný vítr nebo co.
S partnerem jsme se poprvé chytli jako vždy ještě před odjezdem, další obligátní spor vznikl na letišti a po dvou dnech jsem skřípala zuby a v duchu si slibovala, že příště vyberu lepší místo k prázdninovému pobytu, nebo že pojedu s kamarádkami, případně že nepojedu už nikdy nikam. Rozhodně ne s partnerem, s nímž mám problém být dvacet čtyři hodin v kuse na neznámém místě. Doma jsme spolu také občas celý den, ale tam je to jiné. Tam je pořád co dělat, každý má svou práci, nemusíme vymýšlet, co s tak velkým množstvím volného času, jak s ním naložíme a jak ho využijeme, abychom byli oba spokojení.
Doma je sice všechno stejné, ale jsem na to zvyklá a vyhovuje mi to. Když přijde krize, můžu se někam zavřít, někomu zavolat... Na dovolené jsou tyto možnosti omezené. Proto se mi svým způsobem uleví, jakmile se vrátím do známého prostředí. Připadám si v něm více v bezpečí. A to dokonce i přesto, že pár dní po příjezdu u nás doma situace bývá ještě napjatější, než jak tomu bylo během dovolené. Tam se ještě jakž takž snažíme, abychom neměli pocit, že jsme vyhodili peníze zbytečně, ale doma už není důvod držet vášně pod pokličkou. Několik dní kolem sebe chodíme po špičkách, ovšem postupem času se to zklidní. Tohle zklidnění je právě to, na co se těším.“
Ať už se na návrat z dovolené těšíme či nikoli, s jistými následky se musíme vypořádávat tak jako tak. V případě, že se nám zpátky do reality nechce, jsou návraty o něco těžší, protože na další cestu si většina z nás bude muset zase nějakou dobu počkat. S tím je třeba se smířit, jinak si člověk „zadělává“ na neklid a vnitřní nepokoj, což neprospívá psychice ani vztahům v nejširším smyslu, natož vztahům partnerským. Pokud to nesvedete, nebo vám to chvíli trvá, počítejte s tím, že vám může být prvních pár dní poněkud smutno.
V takovýchto případech partneři obvykle neřeší krize, které nastaly během dovolené. Během dovolené jim totiž spolu bylo hezky, užívali si společné dny, pořád měli co dělat a o čem mluvit. S návratem do reality je podobných chvil čeká minimum, protože oba mají hodně práce, nezastaví se ani o víkendech, a když už jeden volno má, druhý zrovna dohání termíny. Ti, kteří se z vydařené dovolené vracejí s nadějí, že teď se všechno zlepší a vztah bude stejně skvěle fungovat i nadále, zažívají po návratu rozčarování. A z rozčarování vyplývá nespokojenost a z nespokojenosti spory až krize.
Čtyřiatřicetiletá Ester také nemá ráda návraty – přesně z toho důvodu, že po nich zažívá rozčarování, s nímž se musí nějakou dobu vyrovnávat. „Ať se vydáme kamkoli a stane se nám cokoli, můj partner je na dovolené skvělý. Jsem tak nadšená a uvolněná, že je pro mě potom studenou sprchou, když se náš život vrátí okamžitě do starých kolejí. Na dovolené se namlsám a pak si musím zvykat, že nebude žádné každodenní povídání si dlouho do noci, žádné hodinové procházky, výlety...
Na to zkrátka není čas. A v případě mého partnera po dovolené ani nálada, protože ho pohltí běžné starosti. Dříve mi to vadilo hodně a vznikaly z toho první dny po návratu hádky. Teď mi to vadí také, ale už si nevynucuju pozornost a nevyčítám mu, že v prázdninovém modu nepokračuje po konci dovolené. Pochopila jsem, že to zkrátka a dobře nejde. Vnitřně a tajně si trochu smutním a čekám, až to přejde.“
Podle psychologů je o něco více párů potýkajících se s potížemi, které popisuje Míša. Z dovolené se těší domů, protože si například nedokážou poradit s volným časem, nedokážou si poradit ani s tím, že jsou s partnerem takřka neustále spolu, a na povrch vyplouvají problémy, které v běžném životě nevidí nebo před kterými zavírají oči.
Pro zjištění, jak si s partnerem stojíte a jestli dokážete jako pár obstát v krizových situacích, je nesmírně důležitá především první společná dovolená. Jestliže spolu jedete na cesty už podesáté, pravděpodobně nebude moc toho, čím by vás partner ještě dokázal překvapit a čím byste překvapila vy jeho. Výjimkou jsou takové typy cest, jež jste spolu ještě nikdy neabsolvovali. (Například deset let jezdíte do chorvatského letoviska a pojedenácté se vydáte do jihoamerických And, ačkoli – popravdě řečeno – taková změna není příliš pravděpodobná.) Ani desátá společná dovolená však nezaručuje klid a je svým způsobem prověrkou. Když ne přímo vztahu, pak určitě vzájemné komunikace.
Skutečně se velmi často stává, že partneři na dovolené opakovaně zjišťují, že spolu nevydrží celý den. Neumějí spolu mluvit, protože na to nejsou zvyklí, neumějí spolu řešit problémy z toho vyplývající, lezou si na nervy a navzájem se štvou. Někteří se za sebe během dovolené stydí a někteří se těch pár dní upřímně nesnášejí.
Psycholog Jeroným Klimeš mluví o dovolené jako o přechodné změně našeho života, která prý může, ale také nemusí, přinést očekávanou úlevu. „Každá změna systému je však zátěžovou situací,“ píše v Lidových novinách. „Je to možná jiný druh zátěže než stres v práci, přesto ale zátěž. V rodinách je zaběhaný systém, na který si všichni zvykli, který má svou logiku.
Když přijde rodinná dovolená, tento systém padá. Nové prostředí pak klade zvýšené nároky třeba na komunikaci. Toť Achillova pata mnohé rodiny. Není divu, že právě o dovolených si kdekdo uvědomí, že si se svými blízkými nerozumí. Mnoho lidí ze srdce nesnáší změny. Je užitečné si pamatovat, že největší problémy se objeví na přechodu.
Tři dny jsou nejhorší: dva před odjezdem, jeden po příjezdu.“ Patříte-li mezi páry, které na dovolené zjišťují, že spolu neumějí komunikovat, a lezou si na nervy, po návratu ještě chvíli potrvá, než na křivdy z dovolené zapomenete. Stejně jako Míše vám staré stojaté známé vody v porovnání s tím, co jste zažívali na dovolené, nikterak nevadí. Jestliže vám před dovolenou připadaly maličko zahnívající, po ní se na ně naopak těšíte.
Jsou pro vás známé, umíte se v nich pohybovat, a protože jimi nezmítá žádný silný spodní proud, představují pro vás bezpečí. Nemůžete se dočkat, až do nich zase zpátky vplujete. Na otázky kamarádů, jaká byla dovolená, odpovídáte: „Ale jo, vcelku fajn, i když povím ti, že jsem docela rád(a), že ji mám z krku a mám na rok klid.“
Nabízí se otázka, proč tedy tolik párů na společnou dovolenou jezdí, když už si vyzkoušely, že jim to nefunguje, že se hádají a že po ní musejí urovnávat vzájemný vztah. Odpověď má například profesor psychologie univerzity ze Severní Karolíny, který na jednom svém výzkumu ukázal, že máme tendenci připomínat si spíše pozitivní než negativní zážitky a jevy. Mluví o takzvaném zahlazovacím efektu, díky němuž na ošklivé věci zapomínáme a hezké si pamatujeme.
Nezapomeneme na ně hned a nezapomeneme na všechny (záleží na jejich intenzitě, na tom, jakou měly podobu, emoční náboj či jak moc nás ranily), avšak postupem času nám začnou blednout před očima. To mimo jiné znamená, že negativní vzpomínky, které si můžeme ze svých cest přivézt, nevydrží navždy – rozhodně nevydrží v takové intenzitě. Nějakou dobu na sebe sice můžeme s partnerem nebo přáteli nevražit, ale protože už je to všechno za námi, časem se i tomu negativnímu začneme smát a dokonce negativní zážitky dáváme k dobru jako vtipné historky.
Na další dovolené, kdy nás partner opět přivádí k zuřivosti, se sice sami sebe ptáme, jak jsme to mohli udělat znovu, ale za půl roku to bude opět více či méně zapomenuto. Až budeme plánovat další dovolenou, zcela bezelstně položíme partnerovi otázku: „Co takhle na stejné místo jako loni? Tam bylo docela fajn, ne? A už to tam známe.“
Podoba našich vzpomínek souvisí podle Richarda Walkera a dalších psychologů, kteří na toto téma prováděli výzkumy, částečně s věkem. Čím jsme prý starší, tím více pozitivního si pamatujeme a tím kratší dobu nám trvá, než negativní zážitky zapomeneme nebo než se jim začneme smát.
To může být pro partnerský vztah vcelku dobrá zpráva. Jestliže přečkáte několik prvních společných dovolených, další návraty z cest do reality budou už jenom lepší – a to i v případě, že na dovolené byste se nejraději roztrhali na kousíčky. Partneři, kteří spolu umějí (a chtějí) žít, ale neumějí spolu cestovat, udělají nejlépe, když budou jezdit na dovolenou každý sám. Podmínkou je tolerance a důvěra.