[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Máme doma sedmiletou dceru a pětiletého syna. Verunka je už od miminka klidná povaha, nic ji nerozhází a s každým dobře vychází. Zato Honzíček je malý uličník a já začínám mít strach, abychom něco nezanedbali. Netuším, zda je možné, aby období vzdoru přišlo se zpožděním (všude čtu, že nastává mezi druhým a třetím rokem), ale poslední dobou je extrémně zlobivý, trucovitý, rozčiluje se a vzteká, kdykoli není po jeho. Někdy mu k záchvatu pláče stačí, když zavřu kohoutek s vodou při napouštění vany. Následuje hysterická scéna, že to chtěl udělat sám, dupání a nekonečné fňukání, na které začínám být (otevřeně přiznávám) již trochu alergická a většinou nevydržím a začnu křičet. Moje maminka i tchyně jsou toho názoru, že si za jeho chování takzvaně můžeme sami, jelikož jsme moc benevolentní a nedůslední. Nejdřív jsem to brala jako neoprávněnou kritiku, ale čím dál více si uvědomuji, že nejspíše mají pravdu. Hodně pracujeme, celý den v poklusu, času není nazbyt, večer už jsme unavení a bez energie, a tak je, přiznávám, někdy jednodušší mávnout rukou nebo povolit i to, co se nám tak úplně nezdá (sladkosti před večeří, tablet do postele, neuklizené hračky a tak dále), hlavně aby byl chvilku klid. Vím, že to není dobře, ale nevím, jak to změnit? Dá se důslednost nějak naučit? A podle čeho poznám, jak přísné hranice mám dětem při výchově nastavit, kam až jim v konkrétních okamžicích povolit zajít?
Vlaďka P., Vimperk
Rodina a vztahy Rozdíly mezi generacemi. V čem v péči o děti nejčastěji narážíme?
V první řadě je důležité si uvědomit, že všichni jsme jen lidé, a tudíž chybující a podléháme různým životním dějům. Důslednost tedy neznamená za každou cenu lpět na něčem, co si stanovíme jako požadavek ve výchově. Je to o tom, že každý z nás jako rodič má ze své přirozenosti a osobnostního nastavení jiné mantinely ve výchově, co chce od svého dítěte, co toleruje. Každý má určité hodnoty, které ctí a přenáší tento pohled i do výchovy. Z toho plynou jasné hranice, co prosazujeme a co od dítěte vyžadujeme. Vždy je dobré mít jasně dáno, co se opravdu bude po dítěti v určitém věku chtít, a pak by se měli oba rodiče snažit to dodržet. Pokud však vím, že například chci po dítěti, aby si v pěti letech po sobě odnášelo talíř po dojedení, tak se budu snažit, aby to tak vždy bylo, třeba mu to i připomenout, požádat ho o to. Ale pokud vím, že dítěti není dobře, něco ho bolí, je nesmyslné po něm vyžadovat odnést si talíř. Dítěti klidně nabídnu pomoc, odnesu ho za něj a řeknu, že vím, že by to jinak zvládlo, ale ať odpočívá. Příště zase může odnést talíř ono mně.
S tím, jak dítě roste a postupně objevuje svět kolem sebe, má své specifické požadavky a potřeby. Potřebuje prozkoumávat, seznamovat se se vším. Tak přirozeně i nastává čas, kdy se častěji zlobí, když něco nejde, něco nemůže, když není po jeho. Zde opět velmi záleží na rodičích, kde mají nastavené mantinely – co ještě tolerují a co již nechtějí, aby jejich dítě dělalo. Vždy je ale třeba mít na zřeteli věk.
Nelze vše zakazovat, to pak dítě nemá možnost úniku, je hodně omezované a většinou má daleko větší potřebu proniknout přes zákazy, více se zlobí a vzpouzí. Je třeba rozumně si říci, co opravdu budu u dítěte hlídat, co nechci, aby dělalo, bralo a podobně. Pak mu ale i vymezit jasně prostor, co může. Pokud zakusí a objeví, že v mnoha směrech a ohledech může jít dále a my ho jistíme a podpoříme, pak daleko lépe respektuje zase náš zákaz. Je třeba se připravit i na to, že se jako rodiče budeme potkávat s jinými dětmi a rodiči a hlavně s jinými výchovnými postupy a mantinely. Někdy je pak těžké vše dobře zvládnou a řešit, když například potomka učíme, že nesmí trhat kytičky za plotem a jiné dítě přijde a rodič ho nechá ve velkém kytky za plotem trhat a rozhazovat a ještě se tomu směje nebo dokonce dítko pochválí, jak je šikovné.
Dítě je jako „houba“ a nasává atmosféru místa, kde se nachází. Pokud jsou lidé hluční, temperamentní a neposední, zákonitě i dítě se postupně začne rozjíždět, neposedí, vymýšlí nesmysly a tak dále. Nemůžeme po něm pak chtít, aby v klidu sedělo a věnovalo se nějaké klidové aktivitě, když jsme sami také neposední. Rovněž pokud jsou lidé kolem něho klidní, trpěliví, na vše si nechají čas a celkově svůj čas tráví poklidněji, tak i dítě je více „usazenější“, klidnější, nemá potřebu domáhat se pozornosti. Ale pozor, nic z toho není špatně. Je důležité respektovat přirozenost a vrozený temperament a nesnažit se dítě změnit.
Zejména je důležité si uvědomit, že být důsledný neznamená být přísný. Přísný rodič si příliš nevěří a jeho hlavním prostředkem výchovy jsou strach, manipulace a vydírání. Nejčastějším donucovacím prostředkem pak odměna nebo trest. Důsledný rodič si uvědomuje, že on sám je vzorem, modelem, učitelem svému dítěti. Jestliže něco řekne, tak to také dodrží. Je tedy důsledný ve svém vlastním chování. Rodiče si často stěžují, že sami mají potíže být důslednými, protože jim z pusy vyletí slova, která pak nejsou schopni dodržet (například „do konce týdne se nebudeš dívat na večerníček“). Tady pomůže jednoduché pravidlo, říkejte dětem jenom to, co jste schopni dodržet. Zní to jednoduše, ale úplně to jednoduché není.
Tohle na ně platí: Proč věta "Nezlob!" nikdy nezabere?
Jenom tak se budou vaše děti tomuto modelu od vás učit. Dodržováním tohoto pravidla si nastavíte důvěryhodný vztah s dětmi. Důsledný rodič věří ve své rodičovské schopnosti a věří také dítěti, umožní mu nést důsledky za své činy, vede ho k zodpovědnosti (třeba nechá předškolnímu dítěti vybírat oblečení podle jeho představ a vůbec se mu do toho neplete) a umí si s dítětem vytvářet dynamické hranice s respektem k jeho vývoji a potřebám (nechá předškolní dítě nachystat snídani pro celou rodinu včetně krájení a mazání).
Základ úspěchu je v otevřené a upřímné komunikaci (příklad: „Dnes se ti samostatně nepodařilo obléct, vidím, že jsi unavená. Pojď já ti tentokrát pomůžu a příště to opět zvládneš sama.“). Myslete na to, že i vy děláte chyby a že je to normální, takže to umožněte i potomkovi, nenastavujte mu nereálný vzor dokonalosti (například přiznejte: „Já jsem slíbila, že ti zkontroluji úkol, a tak jsem se zabrala do čtení knížky, že jsem zapomněla. Moc mě to mrzí, příště budu pozornější.“). Zároveň byste si ale měli být vědomi, že o některých věcech se zkrátka nediskutuje, a měli byste umět s dítkem vytvářet vzájemné dohody a dopředu si říci, co bude následovat, když dohodu nedodrží. Čím je dítě starší, tím více mu nabízejte příležitostí k přebírání vlastní zodpovědnosti a zároveň rozšiřujte hranice.