[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když naše bábinka spustí své: „Ty ze všeho naděláš! Já tvou bábu rodila na poli, Karla jsme za války dopekli v troubě a nejstarší Zdenda si ještě ve čtyřech letech chodil cucnout. No bóže!“ už se jen uculuji.
Ale když jsem přišla z porodnice a zničená z prvního porodu jsem našemu rodinnému babinci vyprávěla, jak mě na sále „trápili“, má prababička mě plácla po zádech a pronesla cosi o „slečinkách, co nic nevydrží“.
Musím se přiznat, že jsem tenkrát měla slzy na krajíčku. Maminka i babička mě sice utěšovaly, ať si to tak neberu, ale říkejte to rozbolavělé prvorodičce pár dní po porodu.
Mé úžasné prababičce Toničce je devadesát dva let a je miláčkem a svérázným maskotem celé široké rodiny. Tonička je maličká, šlachovitá, veselá cholerička se kterou se život nepáral a ona se nepáře s ním. Moc ráda poslouchám, když se bábinka rozpovídá a vzpomíná na své dětství a mládí.
Nejzajímavější povídání zaručeně spustí, když si začnu na cokoliv stěžovat: třeba že malý nejí, máme málo peněz, v noci se nevyspím, přibrala jsem pět kilo apod.
Obzvlášť miluji vyprávění o tom, jak se narodila má babička. Máti mé maminky totiž přišla na svět na poli, za bouřky, během žní. Ne snad, že by má babička poletovala v devátém měsíci po poli se srpem, to by její muž nedovolil, ale nesla na pole něco k zakousnutí, protože se ten den dělalo od rozbřesku až do večera.
Žně si tenkrát nějak špatně načasovali a horké dny vystřídala přívalová letní bouřka, která prababičku zastihla přímo na poli. Ale nezastihla ji jen bouřka, ale i porodní bolesti. Nevolno jí bylo už od rána, ale přičítala to horkému dni a postávání u vaření.
Na poli bylo rušno, všichni se snažili, aby byla sklizeň pod střechou, než začne pršet a babičky si tedy nikdo moc nevšímal. Když se jí pak ujala sousedka, bylo už na odvoz kamkoliv do vsi, natož do města do porodnice pozdě.
Bábinku tehdy naložili na žebřiňák a rychle odvezli do stodoly, kam ze vsi doběhla porodní bába a babička prababičky, které pomohly mé mamince na svět. Toničky třetí porod byl rychlý a zdatná maminka prý odcházela do chalupy po svých, jen musela počkat, až bude po dešti.
Děťátko jí ale na příkaz porodní báby do rukou nedali, novorozence nesla její maminka. Důvod byl jednoduchý, zkušená porodní babička věděla, že na rodičku může po porodu přijít slabost a mokrá polní cesta navíc hodně klouzala. A tak kvůli bezpečnosti miminka nechtěla, aby ho do vsi nesla jeho unavená máma.
Praděda se ten večer opil do němoty; sklizeň byla bez úhony pod střechou, zdravá holčička v kolébce a jeho krásná žena překypovala zdravím, a tak se vše muselo řádně zapít.
Tonička se ráda chlubí, jak si ráno přivstala, aby manželovi připravila česnečku a obklad na hlavu. Ostatně starala se nejen o manžela, ale také o dva další špunty; o tříletého Karlíka a dvouletého Zdendu, kteří se oba narodili za války.
První syn přišel na svět v zimě, tři týdny před termínem, a tak se prý pár dní „dopékal“ ve vyhřáté troubě. Miminko dali do velkého pekáče vystlaného peřinkou a napůl zastrčili do teplé trouby – prý se to tak s nedonošenci běžně dělávalo.
Prostřední prastrýc Zdeněk byl zase velký mazel a prababička ráda vzpomíná, jak si chodil ještě ve čtyřech letech občas „cucnout“! Tonička kupříkladu cosi zašívala, on se nenápadně přitulil a šup hlavu pod košili.
Bábinka to prý neřešila, měla svých starostí dost – začínala kolektivizace a celou rodinu čekal po těžkých válečných letech další „boj“. Prababičky rodina tenkrát přišla o všechno, co budovali ona a její rodiče, ale to hlavní jí stejně zůstalo. Zůstala jí rodina! Už dávno se nedivím, že se prababička mým starostem občas směje.