[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Příběh paní Elišky je plný zvratů a kotrmelců, bohužel až příliš často s tvrdým dopadem „na ústa“, jak by asi podotkla paní Eliška. Poslední kotrmelec má však zatím přistání měkké a něžné. Nedávno se totiž podruhé vdala a čeká druhé dítě. Eliška svého druhého manžela poznala na místě, kde k obdobným setkáním obvykle nedochází – na pískovišti.
Můj život nebyl procházka růžovým sadem, byla jsem sice jedináček, jenže milovaná maminka mi v 10 letech zemřela a já vyrůstala jen s velmi despotickým tátou. Doma jsem byla vlastně taková tátova hospodyně, už v 11 letech jsem běžně vařila, prala, žehlila, zkrátka se starala o domácnost se vším všudy. Doma muselo vše „zařezávat“, naprosto neexistovalo, aby nebylo uklizeno, nakoupeno, navařeno – jak byl táta po léta zvyklý od maminky. Kolikrát já se spálila, kolikrát připálila večeři a tátovi nechtěně při praní obarvila oblíbené triko.
Po nocích jsem pak dělala úkoly a učila se. Tátovi nestačilo, že jsem se časem vypracovala na solidní hospodyni, ale musela jsem mít i dobré známky. Když bylo nejhůř, chodila jsem se poradit k sousedce. Jak jsem po letech zjistila, chodil tam i táta, ale kvůli úplně jiným záležitostem… Když mi bylo 19, zemřel táta při autonehodě a já začala chodit s Václavem.
Nebyla jsem jeho jedinná. Slečny si zval domů, když jsem byla na noční.
Václavovi bylo o 15 let víc a strašně jsem ho milovala, poznali jsme se na „vandrech“, kam jsem jezdila, a kde jsem bývala na chvíli moc šťastná. Václav se ke mně brzy nastěhoval a já se opět měla o koho starat, což mi paradoxně chybělo a dodávalo životní jistotu a klid, že je v životě vše tak, jak má být. Jenže už po pár měsících na dveře zaklepal můj anděl – sousedka, která mi vždy poradila, když mi bylo ouvej, a která tátovi nahradila mámu ve věcech, kde jsem ji já nahradit nemohla.
Tenkrát jsem dělávala pravidelně noční a sousedka mi s velkým zdráháním a po 2 deci vína řekla, že bych měla vědět, že ve Václavově životě nejsem jediná žena, že u nás pravidelně přespávají různé slečny. Bylo to strašné, ale byla člověkem, kterému jsem opravdu věřila. Sbalila jsem Václavovi kufry, nechala dopis a odešla na noční.
Ráno jsem měla „vybílený“ byt a oči pro pláč. Bohužel po měsíci jsem zjistila, že jsem těhotná, do toho zemřela sousedka, jediná moje životní opora, a Václav se ke mně vrátil. Nejenže jsem ho vzala zpět i bez věcí, které odnesl, ale také jsem si ho i doopravdy vzala. Což byla strašná chyba. 5 let života shrnu velmi rychle: opakované nevěry, neúcta, urážky, fyzické i psychické týrání, deprese a strach.
Prý není pořádný chlap
Honzu jsem potkala na písku, seděl, plácal s dcerou bábovky a plakal. Nikdy jsem neviděla chlapa brečet a úplně mě to dostalo. Seděla jsem na lavičce, koukala na něj a rozplakala jsem se také. Plakala jsem nad ním, nad sebou, nad maminkou, tátou nad vším. Kapesník přinesl on mně, děti si začaly hrát a my povídat. Povídali jsme si půl roku; na hřišti, na písku, na prolézačkách, později i s dětmi v bazéně a na krátkých výletech. Já se rozváděla a on byl strašně nešťastný.
Honza je učitel a jeho exmanželka byla také učitelka, ale na rozdíl od něj neučila, ale pracovala ve vysoké manažerské pozici. I proto šel Honza na rodičovskou dovolenou, měl totiž mnohem menší příjem a „rodičák“ mu nijak neohrozil kariéru a profesní životopis. Přestože šlo o vzájemnou dohodu, Honzova manželka začala být velmi nespokojená, chtěla, aby dal Honza dcerku do jeslí a našel si „pořádnou práci“, prý pro ni takhle není chlap. Jenže Honza dát dcerku do jeslí nechtěl, což ho pasovalo do role „příživníka“ a měl to každý den „na talíři“. Vše vyvrcholilo manželčinou aférou s kolegou, kterou vůbec netajila, dokonce se zdálo, že chce Honzu spíš vyprovokovat k tomu, aby se začal v jejích očích chovat „chlapsky“.
A právě v té době Honza potkal mě, rozvádějící se zbitou holku, která potřebovala pohladit, vyslechnout a podpořit. A to Honza uměl! Nejprve se mi jeho pozornosti dostávalo jako kamarádce, naprosto lidsky, bez postraních úmyslů (i když jsem se mu prý hrozně líbila), pak přeskočila jiskra, možná spíš plamen a vše bylo jiné. Nikdy prý se vedle nikoho necítil tak potřebný, tak obdivovaný, hýčkaný a nakonec i milovaný, jako vedle mě.
Ano, dalo by se říct, že se nakonec rozvedl kvůli mně, ale výčitky vzhledem k situaci v jeho bývalé rodině nemám. Nyní čekáme miminko, naše třetí dítě, Honza má totiž dcerku ve své péči a já mám z předešlého manželství syna. Na mateřskou se chystám já, Honza se vrací do školy, děti jsou ve školce a já jsem po mnoha a mnoha letech opravdu šťastná. Peněz moc nemáme, ale máme jeden druhého, máme kde bydlet, máme děti, které milujeme, jsme bohatí!