[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Emmo, jak se máte?
Mám se asi nejlépe za svůj život. Děkuji za optání.
Co vás udělalo tak šťastnou?
Snad poprvé za svůj život se necítím přepracovaná, protože odpočívám, a naopak cítím absolutní svobodu v tom, že si mohu dělat věci, které mě baví. Nepociťuji žádný druh tlaku, do ničeho se nemusím nutit a to je pro mě šílená úleva. Každému bych takový relax jednou za deset let povinně naordinovala.
A co vás tedy teď baví?
Věnuji se hlavně hudbě. Ale snažím se toto období využít také k cestování, protože předpokládám, že to nové období mi neumožní stále někam vyrážet. I když bych si to ráda tak zařídila, ale to samozřejmě záleží na tom, jaká osobnost se mi to vlastně narodí. Mimo to všechno se také zapojuji do věcí a projektů, které mi dávají nějaký smysl.
Co tím myslíte?
Mohu se teď angažovat v charitativních a občanských aktivitách, které mě zajímají. Šla jsem tak letos například v čele průvodu Prague Pride nebo se zapojuji do kampaně na práva osvojení si dítěte partnerem, což se také týká hlavně homosexuální skupiny. Selským rozumem přitom vycházím z toho, že je vždycky lepší mít dva rodiče než jen jednoho, a že když partner jednoho rodiče projeví o dítě zájem, je to krásný projev lásky.
Dříve jste se do takových aktivit zapojovat nemohla?
Dříve jsem si musela hlídat určitou neutralitu novinářky, která potom večer přečte zprávy tak, aby ji nikdo nemohl podezřívat z nějaké zaujatosti. A to je samozřejmě správné. O to víc si ale dnes užívám, že mohu chodit, kam chci, a dělat si také, co chci.
Teď v těhotenství tedy obrážíte demonstrace a pochody?
To víte, že jo. Už jsem byla s břichem. Ale ono to moje břicho ještě není tak viditelné a já o něm vlastně ani moc nevím. A hlavně si myslím, že je důležité vést děti k nějaké občanské zodpovědnosti. Moji rodiče mě na demonstrace také brali už od útlého věku a i já budu své děti na demonstrace brát. Například ve Francii, kde jsem do svých deseti let vyrůstala, je to naprosto normální a běžná věc.
Jste v pátém měsíci, ale jak říkáte, břicho ještě nevnímáte. Cítíte se vůbec jako těhotná?
Popravdě jsou dny, kdy dokonce zapomenu, že jsem těhotná, a uvědomím si to třeba až večer. Ale ani jinak si ten stav moc nepřipouštím, protože si ještě nejsem schopná domyslet tu věc do důsledku a je to pro mě zatím dost teoretická představa, že budu mít dítě.
Takže zatím vás nepostihly žádné těhotenské neduhy…
Ne, cítím se naprosto perfektně, jen jsem první tři měsíce prospala. Nevím, jestli je to nějakou hormonální změnou a tou vnitřní evolucí, která ve mně probíhá, anebo to byla jen reakce na to, že mám po deseti letech volno. Začátek těhotenství si tak vlastně moc nepamatuji, protože jsem jej doslova prospala. Pak jsem se nějak vzpamatovala a od té doby si chodím po světě a cítím se skvěle.
Patříte mezi ženy, které si každý týden „googlí“, jak je jejich miminko velké a jak se vyvíjí?
Právě, že vůbec ne. Často se mě někdo zeptá, v jakém jsem týdnu, ale já vlastně vůbec nevím. Stejně tak nevím, kdy jsem otěhotněla a spoustu dalších věcí, které možná jiné maminky vědí a sledují. Já jsem otěhotněla tak trochu na pankáče a i to těhotenství tak prožívám. A nakonec na pankáče porodím.
Otěhotněla jste na pankáče. To znamená neplánovaně?
Ne ne, o rodině jsme s Jordanem mluvili už delší dobu. On jako jižanský typ a napůl Izraelec děti miluje a má cit pro rodinu. To Evropané nemají, oni se to spíše postupně učí a přicházejí na to. Ale Jordan by klidně měl děti už ve dvaceti, když jsme se poznali. A tak jsme se zkraje letošního roku dohodli, že tomu dáme volný průběh… A mě fakt překvapilo, že to bylo vlastně hned.
Proč vás to překvapilo?
Víte, žila jsem v domnění, že vzhledem k mé práci a šílenému stresovému prostředí kolem sebe mi moje nervová kondice třeba nedovolí otěhotnět.
Těhotenství máte tak trochu „na háku“, ale co porod? Máte nějaký porodní plán?
Popravdě, mám z něj strach a vím, že budu potřebovat pocit maximální jistoty a profesionálního týmu kolem sebe. Líbila se mi myšlenka porodu do vody, ale když jsem si o tom něco zjišťovala, zjistila jsem, že bych musela rodit v Neratovicích. Neumím si ale úplně představit, že bych třeba ve dvě ráno sedla do auta a vyrazila tam.
Takže budu rodit v porodnici, kterou mám dvě zastávky tramvají od domova a kupodivu jsem se tam na svůj termín dostala. Registrace měla probíhat od osmi ráno, ale pár minut po osmé už byla uzavřena s tím, že je zaplněno. Naštěstí mě tam moje geniální kamarádka Elinka, která je tak trochu ajťák, nějak procpala a jsem tam, z čehož mám velkou radost.
Takže vás nenapadlo rodit, jak je dnes trendem, přirozeně a bez využití chemie?
Mám kolem sebe sice pár kamarádek, co jim s Jordanem říkáme „batikované“, které mi vysvětlují, jak má být porod přirozený a nesmí být ničím tlumený. Že si jej mám prožít naplno, protože to utuží můj vztah s dítětem… Ale já si myslím, že vztah s dítětem budu utužovat všemi možnými prostředky až po jeho narození. Mám totiž z porodu velký strach a jediné, co mě opravdu uklidňuje, je jistota v podobě epidurálu a podobných věcí.
Vy sama jste vyrůstala v Paříži. Nenapadlo vás porodit třeba tam?
To mě vlastně vůbec nenapadlo. Mně se docela líbí ta představa, když jsme se já i Jordan narodili v Praze, že i naše dítě bude pražské. Navíc si myslím, že české zdravotnictví je na takové úrovni, že nemá smysl nějak prchat rodit někam na Západ.
S Paříží jste ale pevně spjata, dokonce jste tam slavili osmileté výročí, že?
To byla velká sranda. Dvě hodinky jsme totiž strávili u jednoho íránského doktora, který takovou nevzhlednou pinzetou vytahoval Jordanovi z krku krevetí ocásek a já mu k tomu svítila telefonem. Ale Jordan to zvládl, protože má práh bolesti někde úplně jinde. V tom je můj opak a bylo by fajn, kdyby mohl za mě rodit on, protože jemu by to vůbec nic neudělalo.
Neplánujete přesídlit do Paříže?
Jsme asi odsouzeni k tomu, abychom cestovali mezi Prahou a Paříží. Jakmile mi to moje pracovní závazky dovolí, odjíždím alespoň na chvíli právě do Paříže. Ale kdyby se naskytla příležitost žít třeba i v Barceloně, Londýně, New Yorku nebo jinde, nebránila bych se. Myslím, že bych byla schopná a ochotná žít kdekoli, kde vládne mír a demokracie. A kdyby tam ještě bylo teplo, tak by to bylo fajn.
Stále mluvíme o svobodě, demokracii a občanské zodpovědnosti. Máte už nějaký model toho, jak chcete své dítě vychovávat?
O tom samozřejmě hodně mluvíme a přemýšlíme, jakého člověka vlastně chceme vychovat. Zabýváme se tím místo toho, abychom hledali, jak je v tomhle týdnu naše dítě velké a co všechno už umí. Nicméně jestli bude náš potomek po nás, moc vychovatelný nebude. Proto asi budeme praktikovat nějaký liberálnější způsob a budeme vychovávat tím, že půjdeme dítěti příkladem.
Začátek těhotenství si nepamatuji. Tři měsíce jsem prospala.
To je myslím to jediné, co může mít nějaký reálný vliv na jeho osobnost. Pro mě je velmi důležité, aby moje dítě ctilo nějaké morální závazky, a budu velmi špatně snášet, pokud mi například zalže. Chci v něm vyvinout smysl pro spravedlnost a pravdu, chci na něj přenést nějaké fungující svědomí. A až se mi tohle povede, budu mít možná pocit, že jsem svoji maminkovskou misi splnila.
Tohle je tedy vaše meta?
Ony z toho vyplývají další věci, jako že takový člověk má schopnost samostatného a kritického myšlení a života ve svobodě. Jakmile tohle dokáže, je pravděpodobné, že bude šťastný a to je pro mě klíčová věc.
Vy sama jste svým rodičům lhala?
Víte, já jsem se v dětství opakovaně ocitala v situacích, kdy jsem byla nucena lhát. Nerada bych to rozváděla víc, ale chci tím říct, že mám proto od dětství touhu žít v absolutní pravdě. A od té doby, co si mohu pravdomluvnost dovolit, ji aplikuji. Někdy možná příliš radikálním způsobem, ale to právě vyplývá z mého dětského traumatu, kdy jsem ten luxus života v pravdě neměla.
Není ale v dnešní době náročné žít v absolutní pravdě?
Občas ano. Setkávám se někdy s názory, že jsem naivní a idealistická holka nebo že jsem úplně mimo, ale o to více si vážím lidí, kterým tak nepřipadám. Je to možná i tím, že lidé u nás jsou ve srovnání například s Francií plní cynismu a nějaké deziluze. Ale já nikomu svůj způsob života nevnucuji, jen vím, že se chci přátelit pouze s lidmi, u kterých jsem si jistá, že to, jak mluví se mnou, odpovídá tomu, jak o mně mluví s jinými lidmi. Já sama takto žiji posledních patnáct let a celé ty roky vím, že se mi díky tomu lépe dýchá. Mohu říkat a dělat věci podle svého nejlepšího svědomí a to je něco, co mi umožňuje v noci klidně spát. U mužů jsem pak na pravdomluvnost a zásadovost ještě citlivější, a když nedodrží to, co slíbili, dokážu vynášet tvrdé soudy, až lidé kolem mě kroutí hlavou. Já jsem asi z těch pohádek a filmů naučená, že lidé by se měli chovat dobře. Ale je pravda, že v tom profesním světě je to trochu přítěž.
Je na tom showbyznys tak špatně?
Ten svět showbyznysu je celý postaven na tom, že realita je přetvářena a překrucována podle potřeb dané situace. A protože já jsem vždy vyžadovala, aby se mnou bylo jednáno na rovinu, vyvolávala jsem možná dojem, že jsem exot. To je mimo jiné také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla se z toho systému alespoň na chvíli vymanit.
Nemám strach, že by mě dítě zbrzdilo, myslím, že jsem toho do této chvíle stihla dost a vyzkoušela jsem si téměř vše, co jsem chtěla.
Váš odchod z televize vyvolal negativní reakce ze strany kolegů. V posledních týdnech se nejeden z nich vyjadřoval do médií…
Už nemusím sledovat, kdo o mně co píše, a tak to nesleduji. (Projíždíme spolu nedávné internetové články, kde se anonymně vyjadřují lidé z televize) Hrozně ráda bych se k tomu vyjádřila a nějak to okomentovala, ale já mám jasnou představu o tom, co jsem tam za čtyři roky zažila, jakým směrem se to ubírá a proč tam momentálně nechci být. A pokud se k tomu někdo vyjadřuje anonymně, tak je asi jasné, jak v pohodě to tam je.
Takže si takové články neberete ani teď, v těhotenství?
Myslím, že je mi to stejně jako dřív úplně šumák! Takové věci by mě trápily jen v případě, že by se do mě pouštěli lidé, kterých si vážím a respektuji je. Tohle mě naštěstí naučil můj tatínek už v dětství a já to aplikovala už ve školce. Když jsem tehdy vadila spolužákovi, který nebyl můj kamarád a nijak se mě netýkal, tak mi to vlastně bylo jedno.
Zažila jste kvůli svým postojům v dětství šikanu?
Myslím, že ani ne… I když, jak tak o tom přemýšlím, zažila jsem šikanu i jsem trochu někoho šikanovala. Když mi bylo deset, šikanovali mého spolužáka a mně asi dva týdny připadalo vtipné dělat si z něj taky legraci. Zvlášť když jsem zjistila, že je do mě zamilovaný. Teprve potom mi došlo, jak hnusné to je, a protože jsem se cítila šíleně provinile, snažila jsem se to napravit. Obešla jsem všechny ty šikanátory a zakázala jsem jim to dělat. Když to nepomohlo, šla jsem je nahlásit třídnímu, tím jsem se stala zrádcem a půl roku jsem to potom měla ve škole drsné… Z toho asi pramení to, že jsem nepatřila nikdy do žádné party, nesnáším stádnost, kdy jeden nebo dva lidé rozhodují o tom, co budou ostatní dělat a kam se půjde.
Vraťme se k vašemu těhotenství. Máte našlápnutou kariéru zpěvačky a herečky. Nebojíte se, že dítě bude v tomhle ohledu brzda?
Víte, já měla prvních třiadvacet let přesně nalajnovaných, rozhodovali o mně rodiče, pak jsem vystudovala seriózní školu, druhého bakaláře jsem si udělala v Berlíně. Ale v té době už jsem byla šíleně zamilovaná do Jordana, a tak jsem se vrátila do Prahy a tím pro mě začal free style. Zalíbilo se mi, že můj život plyne a věci do něj přicházejí a odcházejí, něco se povede a něco zase ne. Nemám strach, že by mě dítě zbrzdilo, myslím, že jsem toho do této chvíle stihla dost a vyzkoušela jsem si téměř všechno, co jsem chtěla.
Budu praktikovat liberálnější výchovu a půjdeme dítěti příkladem. Jedině tak na něj můžeme mít reálný vliv.
Nejdříve musím zjistit, jaké časové a jiné takzvané oběti budu muset dítěti postoupit, podle toho odvodím, kolik času mi zbývá na kariéru a další věci a podle toho se zařídím. Ale pár koncertů do měsíce se s dítětem snad dá zvládnout.
Chystáte se brát potomka s sebou na koncerty?
Mám to v plánu. Chci ho do toho svého světa co nejvíce integrovat.
Stále o něm mluvíme jako o dítěti, ale vy už pohlaví znáte…
Víme, ale nepovíme. Dozvěděli jsme se to dva dny před naším rozhovorem a řekli jsme to jen těm nejbližším.
A jméno už jste vybrali?
Máme. Napadlo mě, když jsem nedávno projížděla Stodůlkami, řídila jsem a najednou to bylo. Je to opravdu netradiční jméno, které se ani ve formě křestního jména nepoužívá… A jak jsme se bavili o té šikaně, naše okolí má obavy, že kvůli tomuhle jménu bude mít naše dítě ve škole problémy. Já si to ale nemyslím a tyhle debaty uzavírám tím, že je to naše dítě a ostatní do toho nemají co mluvit.
S partnerem jste spolu osm let, máte společné projekty, čekáte miminko. Není na místě svatba?
Myslím, že my dva svatbu nepotřebujeme, protože naše štěstí to už do větších výšin posunout nemůže. Navíc, já jsem z klasické rozvrácené rodiny, kde na téma manželství panuje deziluze, a v Jordanově rodině se to neřeší, takže já jsem vůči svatbě spíše taková skeptická. Ale dokážu si představit, že až bude našim dětem třeba sedm a začnou se ptát, proč se nevezmeme, tak že to bude ta chvíle, kdy by svatba mohla dávat smysl.
Mluvila jste o více dětech. Plánujete tedy velkou rodinu?
No, pokud bych ten porod přežila v nějakém psychickém a fyzickém zdraví, tak ano, ale mám z toho teď velkou hrůzu. Jestli tedy tohle zvládnu, tak si asi velkou rodinu představit dovedu. Nemám ale ráda takové plány, takže nejprve díky prvnímu dítěti zjistím, jestli chci nebo jestli zvládnu ještě další dítě… Nicméně přiznám se, že když jsem se na ultrazvuku dozvěděla, že miminko je jen jedno, byla jsem asi na mikrovteřinu zklamaná, že nejsou dvě. To by mi přišlo jako dobrodrůžo a velká sranda.