[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S pomocí jde všechno, samozřejmě nejsem jediná maminka, která pracuje. Do práce jsem se vrátila po půlroce, některé moje kamarádky chodí už v šestinedělí, to bych úplně nezvládla. Bylo to zvláštní, ale na druhou stranu já jsem se strašně těšila. Nemyslím si, že jsem typ mámy, která by byla zavřená čtyři roky doma. Nezvládla bych to. Potřebuji se pořád posouvat dál, něco tvořit. A šlo to. Tino měl půl roku nebo sedm měsíců, když jsem začala znovu točit. Takže dny, kdy jsem natáčela, Nathánek byl ve školce, Tino s tatínkem a já mohla do práce. Nezměnilo se vlastně vůbec nic, jenom mám méně vlasů, ale pořád jsem spokojená.
To byl nejkrásnější porod, jaký jsem zažila. Ještě nádhernější, než jsem si představovala. Bože, doufám, že mě nezabijou maminky, které se na nás dívají. Ale kdybych měla rodit takhle pokaždé, tak nedělám nic jiného. Fakt! Tady se přenáší, už když máte jeden den po termínu, všichni hysterčí, že. A pak byl jeden den, kdy měl Přemek volno, a moc jsme si přáli, aby se to stalo. Nestalo. Druhý den už odjížděl do práce a najednou… Pamatuji si, že když odjel, seděla jsem na balkoně a do diáře si napsala Tristan William Forejt. Napsala jsem si takhle to jméno a najednou někdo zazvonil. Tak jsem šla otevřít a Přemek říkal: Hele, já nemůžu, nemůžu odjet. Já tady ještě jeden den prostě zůstanu. Co kdyby...
No, vrátil se domů. Večer mě strašně bolela záda, tak jsem si napustila vanu s bylinkami, Přéma mi umýval záda těmi bylinkami, koukali jsme na Přátele, bylo to super, ale zase se nic nestalo. A druhý den jsme snídali a já už věděla, že pokud přijdou poslíčci nebo něco, tak musím mlčet, protože pokaždé, když jsem řekla, že mě něco bolí, tak už všichni: „Néé, musíme jet, honem, panebože. Tašku!“ No, tak jsem nic neříkala, ale už jsem cítila, že se něco děje. Přéma snídal a já jsem si počítala kontrakce. A pak mi povídá: „Tak já jedu, broučku, už musím.“ A já mu říkám: „Ne ne ne. Ty nastartuješ auto a jedeme do porodnice.“ Bylo to strašně vtipný, on vstal, řekl: „Tak jo, já jdu do sprchy.“ Načež mu říkám: „Ne, počkej, já jdu do sprchy, ty připrav auto.“
Jeli jsme do porodnice v nádherném počasí, ještě jsme si dělali srandu, že si dáme kafe na benzince, poslouchali jsme Beatles. No a samotný porod byl, jak už jsem zmínila, nejkrásnější životní zkušenost. Přemek byl u toho, miminko se narodilo, všechno bylo krásné.
Já myslím, že dobře, že jsme si všichni sedli už jen proto, že to máme všichni nastavené stejně. Myslím lásku k rodině. Jsem strašně vděčná za to, že Přemek je z takové rodiny, ze které je, a myslím tím samozřejmě i jeho rodiče a jeho sestry. Že je rodina pro něj na prvním místě. A co se týče jeho dcery, tak to je super v tom, že ona je obrovský parťák, no. Pro Přemka i pro mého Nathana. Když přijede, tak si spolu vyhrajou a i Tina vlastně přijali moc hezky. Jak Stellinka, tak Náťa.
Myslím, že nejraději máme, když je hezké počasí, vezmeme Nairu, našeho psa, dáme Tina do nosítka a všichni se jdeme někam projít. To mám moc ráda. Je pravda, že teď takových dnů nebylo tolik, takže se těším na to, až to zase přijde.
Samozřejmě! A je to fakt boží v tom, že třeba zrovna ty dny, kdy já jsem točila a Přéma byl s dětmi doma, tak jsem přišla domů a bylo navařeno a napečeno. Já nevím, oni to tak ti chlapi prostě umí. Já jsem typ člověka, který se dost stresuje, když je s dětmi sám, že nezvládám úplně všechno. Tak on ne, on tam má uklizeno, děcka v harmonii, všichni najedení a opečovaní, úplná pohoda. A ještě jsem tam měla vždycky navařeno.