Exkluzivní rozhovor s maminkou, jejíž syn téměř utonul: Ženy, které Honzíka neuhlídaly, to moc trápí. Na setkání ale sílu nemám

Honzíkovi Šiplovi a celé jeho rodině změnilo život pouhých pár minut nepozornosti. Měsíc před jeho druhými narozeninami odjel s maminkou na organizovaný pobyt maminek s dětmi. Moc se mu tam líbilo, až do osudového momentu.

Všichni se chystali na odpolední procházku. Maminka Kamila nechala Honzíka pohlídat maminkám, protože zrovna jezdil na odrážedle. A pak se to stalo. Byl to jen zlomek sekundy, kdy nešťastnou náhodou vjel i s odrážedlem rovnou do přírodního jezírka. Nikdo z maminek si toho nevšiml. 

VIDEO: V CENTRU ARCADA V OSTRAVĚ PROBOUZEJÍ PACIENTY Z KÓMATU

Zdroj: Neurorehabilitační centrum Arcada, CNC

Jakmile se Honzíkova maminka vrátila zpátky i se svačinou, začala svého syna hledat. Když ho nenašla, začala mít obrovský strach. Po chvilce se k hledání přidaly ostatní maminky, až chlapce nakonec našly. Ležel v jezírku, kam sjel i s odrážedlem. Když ho dostaly z vody ven, začala ihned jeho maminka s resuscitací, ostatní volaly záchrannou službu. Ta dorazila po dlouhých dvaceti minutách a až po dalších šesti minutách se záchranářům podařilo obnovit činnost chlapcova srdíčka. Letecky ho ihned přepravili do Fakultní nemocnice Brno, kde lékaři bojovali o jeho život.

Diagnóza zněla děsivě. Honzík sice přežil, utrpěl ale hypoxickou encefalopatii a upadl do vigilního kómatu. Jde o apalický syndrom neboli vegetativní stav zvaný syndrom areaktivní bdělosti, kdy sice funguje tělo, ale mozek nikoli. Lékaři Honzíkovým rodičům nedávali vůbec žádnou šanci na zlepšení. Jejich předpoklad byl, že takto už napořád zůstane a zhruba do deseti let zemře na celkové selhání organismu, protože chlapcovy orgány včetně srdíčka devastovaly těžké křeče zvané opistony.

Jenže Honzík byl a je obrovský bojovník. Dnes, po pěti letech od tragické události, už není v kómatu, dokáže jíst ústy, leze po čtyřech a pokud se má čeho přidržet, vydrží dokonce i chvilku stát. Také se moc rád směje a někdy i pláče. Mluvit a chodit bohužel ještě nedokáže. Každý ale věří, že se to taky brzy naučí. Nejvíc jeho maminka Kamila, která v upřímné zpovědi přiznala, jak moc rodinu tragédie poznamenala…

Jako máma si jen stěží dokážu představit, co jste musela zažívat, když jste to osudné odpoledne nenašla svého syna tam, kde měl být. Vytěsnila jste za těch pět let všechny ty pocity beznaděje a zoufalosti?

Dřív jsem se bála jít v noci spát a zavřít oči, protože mě pronásledoval pohled na fialového Honzíka. I doteď mám občas noční můry, že Honzík zemřel. Dřív jsem úplně odmítala chodit k vodě. Dodnes k ní nerada chodím a když už tam jsem, neustále celý den sleduji hladinu a přepočítávám děti i dospělé ve vodě. První roky po nehodě jsem se soustředila hlavně na teď a tady. Na Honzíkovu léčbu, na dceru, kterou celá situace psychicky poznamenala a najednou se stala tzv. „skleněným dítětem“. Teď prožívám další náročné období, protože mám obavy, že nebudeme moci v léčbě pokračovat, pokud by sbírka nebyla úspěšná. Není v našich možnostech ji uhradit.

Přepadávaly vás pochyby a výčitky typu „kdyby“?

Po příjezdu do nemocnice jsem manželovi popsala, co se stalo. Že jsem předala dvěma maminkám Honzíka a ony mi odsouhlasily, že ho pohlídají. Ale zároveň jsem jemu i ostatním řekla, že za to můžu já, protože jsem jako matka zklamala. Že jsem přece měla tušit, že to nezvládnou. Obviňovala jsem se za to. I když mi policie i psycholog řekli, že to není moje vina, ten pocit selhání jako matky jsem měla.  

Vím, že je těžké někoho (od)soudit, ale zlobila jste se na maminky, které měly Honzíka hlídat a neuhlídaly ho? Přece jen se ve vás musely míchat pocity bezmoci, vzteku…

Zlobila jsem se na organizátorku pobytu, které jsem dopředu avizovala, že ten biotop je problém a že tam měla být pověřená osoba na hlídání. Ty dvě maminky selhaly. Převzaly odpovědnost, ale neuhlídaly ho. Budou s tím muset žít a čelit svému svědomí.

Jak k celé události přistoupily? Snažily se vám nějak pomoct?

Vím, že jednu z nich to velmi trápí. Omlouvala se mi už na místě a plakala. Po dvou letech mě kontaktovala s tím, že by se chtěla sejít a promluvit si. Ale na to jsem neměla sílu. 

Když jste Honzíka držela v těch nejtěžších chvílích, kdy bojoval v nemocnici o život, za ruku, co se vám honilo hlavou?

Asi to bude znít zvláštně, ale já jsem věděla, že se Honzík první dny rozhoduje, jestli zemře, anebo se vrátí. Každý den jsem mu říkala, že budu respektovat jeho rozhodnutí, ale pokud se vrátí, tak jsem tady pro něj. Cítila jsem, že u něj musím být. Že musí mít jistotu, že tu pro něj jsem a že mu věřím. Když nám lékaři řekli, že už pro Honzíka nemají léčbu, že je paliativní pacient, tak jsem to vzala sice na vědomí, ale vnitřně jsem to odmítla. Tehdy jsem se k Honzíkovi naklonila a pošeptala mu, že pohnu i zeměkoulí, ale v tomto stavu prostě nezůstane. Uzavírala jsem s Bohem smlouvy, že pokud mi Honzíka vrátí, tak ať si vezme deset let mého života. Myslela jsem, že o těch 10 let zemřu dříve. Ale Bůh má své plány a pokud to má být tak, že těch 10 let bude trvat Honzíkovo uzdravování, tak já to rozhodně beru. Už v nemocnici se mi zdál sen, že mě Honzík vede na svatbu mé dcery Evičky. Byl zdravý a chodil.

Lékaři po stanovení diagnózy vegetativního stavu neviděli moc šancí na zlepšení Honzíkova stavu, on to ale nevzdal a udělal spoustu velkých pokroků. Když pominu vaši oddanou péči, čemu ještě přisuzujete zlepšení?

Naprosto zásadní bylo podání jeho vlastní pupečníkové krve, kterou měl uschovanou od porodu, a to, že předtím i potom byl v hyperbarické komoře. Měsíc po aplikaci jeho vlastní pupečníkové krve se probudil z kómatu. Po probuzení se začal velmi rychle zlepšovat a za měsíc a půl si sám s oporou stoupl. Pak se zastavil a skokové zlepšení nastalo vždy až po kmenových buňkách. Takže náš hlavní léčebný protokol je 10 expozic v hyperbarické komoře v Kladně, nejpozději do týdne po ní absolvovat aplikaci kmenových buněk v Malackách na Slovensku a po měsíci intenzivní neurorehabilitaci.
Pět dnů v týdnu pak doma dělám terapie studeným laserem podle plánu domácí péče, kterou nám vždy v USA nastaví doktor Crawford. Celé to doplňujeme o speciální tuina masáže tradiční čínské medicíny, které má Honzík každý týden pravidelně celých pět let.

Jak celou situaci přijímá Honzíkova sestra Evička?

Evička je od začátku Honzíkovým motorem. Na jeho druhé narozeniny za ním byla poprvé po měsíci od nehody v nemocnici. Dokonce mu dávala jídlo stříkačkou do bříška. A Honzík pak druhý den udělal první velký pokrok, kdy během fyzioterapie začal sám držet hlavu. Na začátku jsme museli řešit otázku smrti. Měla noční můry a budila se s pláčem a strachem, že umře ona nebo my. Celou situaci jsme řešili s psycholožkou. Psychicky jí celá situace poznamenala, na doporučení učitelek i psycholožky měla i roční odklad nástupu do základní školy. Evička je velmi citlivá. Moc hezky se o Honzíka stará. Ale je také nešťastná, protože má pocit, že se všechno točí jen kolem něj. Snažím se jí věnovat speciální čas, aby věděla, že je stejně důležitá a milovaná. Moc bych si přála, aby oba měli normální dětství a užili si ho. Je těžké sledovat své děti, když trpí...

Co nebo kdo vám kromě nejbližších dává víru a naději v lepší zítřky?

Mám obrovskou podporu v manželovi, mojí mamince a celé rodině. Honzík je neuvěřitelný bojovník, který každý den překvapuje nás i terapeuty svojí cílevědomostí a pokroky. On sám chce opravdu moc. Jeho příběh pomáhá i dalším rodičům a dětem s podobným osudem a dává jim naději. Vím, že se Honzík dokáže úplně uzdravit, jako jsem věděla, že se probudí z kómatu. A naději na lepší zítřky mi dávají všichni laskaví dárci, kteří se podílejí na Honzíkově sbírce na Život dětem, o.p.s. Honzíkovi je možné posílat finanční dary určené pro jeho léčbu na transparentní účet 1117771700/5500 s VS 7878 a poznámkou „Honzík“. Sami to bez pomoci nedokážeme. Pokud bude mít Honzík peníze na léčbu, tak nepochybuji, že svého cíle dosáhne. Jsme za jakoukoli podporu nesmírně vděčni.

Věříte, že od něj jednou uslyšíte slůvko „mami“ nebo jakékoli jiné?

Honzík se pomalu rozmlouvá. Dokáže říci „ano“ a „ne“. Na logopedii zvládne říct i dalších patnáct slov, ale doma je říkat nechce. Pomalu se učí písmenka. Nemůžu se dočkat toho, až mi jednou řekne „mami“. Je to můj velký sen...