Maminka.czBatole

Fantasta, nebo strašpytlík?

Zuzana Labudová 6.  4.  2010
Fantasta, nebo strašpytlík?
„Přišel k nám lední medvěd a snědl tátovi jogurt. Máma ho ale vzala vařečkou po hlavě, tak odletěl oknem,“ vykládá čtyřletá Marjánka a celý autobus MHD se baví. Mamince už ale do smíchu není - je to dítě normální?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Je! Děti mají na rozdíl od dospělých dar dívat se na svět jako na prostor plný barev a her. Většinou jim to přejeme a jejich fantazii jim nezřídka také závidíme. „Fantazie se u dětí velmi dobře rozvíjí sama, u některého malého dítěte je dobré tomu trochu pomoci, ale u mnohých to vůbec není potřeba,“ říká dětská psycholožka Ilona Špaňhelová.

„Dítě zcela bez fantazie jsem nepotkala, většinou se rozvíjí na základě dětské představivosti - je postavena na reálných zážitcích a dítě ji obměňuje podle vlastních zkušeností, často ji různě přikrášluje,“ dodává doktorka Špaňhelová. Podle ní je fantazie jednoznačně potřeba - při hře, při kreslení, v životě dítěte i jeho blízkých, které má kolem sebe. Dítě při fantazírování vlastně projevuje svou tvořivost a v určité míře také nadání.

Svým způsobem fantazírujeme rádi i my dospělí, ať už z nudy nebo pro potěšení.
Každý z nás se přece občas rád zasní a maluje si, co by mohlo být, kdyby…

Sežere tě vlk!

Dětský věk bývá také věkem pohádek. Při pohledu na českou klasiku však mnohého rodiče napadne, co asi ty hrůzy udělají s dětskou představivostí. Vlk sežere Karkulku i s babičkou, za to mu myslivec nožem rozpáře břicho, děti šoupnou ježibabu do rozpálené pece, protože zkoušela Jeníčkovu tloušťku říznutím do prstu, ani Otesánek není zrovna vzorem úcty k rodičům - a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

„Pohádky dotvářejí dětskou fantazii. Někdy je potřeba, aby je rodiče trochu korigovali a vyprávěli si s dětmi i vymyšlené příběhy. Z mého pohledu by dítě pohádky poznamenat neměly - může je to v některých chvílích vystrašit, ale nemělo by je to vyděsit na dlouho. Určitě je vhodnější, aby se dítě s pohádkami a jejich hrůzostrašnými detaily setkávalo v domácím prostředí, tedy tam, kde je rodič může případně dovysvětlit. Špatné by bylo, kdyby se s nimi setkalo poprvé jinde, třeba u babičky a dědy nebo v mateřské škole. Tam by se totiž mohlo stydět nebo by nemuselo chtít zeptat se na to, čemu nerozumí či jak to bylo doopravdy,“ říká Ilona Špaňhelová.

Na druhou stranu, co je Karkulka s Otesánkem proti televizním zprávám plným násilí a neštěstí. Děti si u nich často hrají a vypadají, jako že to, co se v nich říká, vůbec nevnímají. Často je ale opak pravdou. „Zprávy patří do života rodičů nebo starších dětí, ne do života batolat. Pokud se stane, že je dítě vidí, měl by si být rodič dobře vědom toho, že zřejmě něco ze zpráv dítěti v hlavě zůstane. Pak je namístě danou věc krátce komentovat a zeptat se, zda chce dítě ještě něco vysvětlit, protože jinak by taková nepochopená událost mohla dělat neplechu v jeho snech. Pokud už k tomu dojde, měli by rodiče dítěti pomoci - probudit jej a dát mu jasně najevo, že jsou s ním a že se nemusí bát. V těchto případech nejvíc pomáhá komunikace,“ upozorňuje doktorka Špaňhelová.

Ty lžeš!

U malého dítěte je fantazírování roztomilé, pokud vám ale bude váš desetiletý syn tvrdit, že bačkorky mu ve škole snědl tygr, pravděpodobně se vám to už zase tak roztomilé zdát nebude a dítě obviníte ze lži. Kde je tedy hranice mezi neškodným vymýšlením a lhaním?

Podle doktorky Špaňhelové je dítě zralé na to, aby pochopilo, co je lež, čím ubližuje druhým a v čem je nevýhodná i pro ně samotné, asi v pěti letech. „V tomto věku by dítě mělo být častěji konfrontováno s tím, co je lež, mělo by se učit poznávat, co je ještě fantazie a co už je lež. A jak? Jednoduše - rodiče by měli dítěti dávat takové příklady, aby tu hranici lehce odlišilo. Pokud tohle zvládne, můžeme následně spolu s dítětem přicházet na to, proč dítě lže, a vysvětlovat mu, proč je daná lež nepřijatelná. Dítě by mělo pochopit, že fantazie je neškodná a může dokonce druhého obohacovat, zatímco lží dítě (a samozřejmě i dospělý) ubližuje,“ říká psycholožka.

Ideální je samozřejmě - tak jako v jiných situacích - jít dítěti příkladem. A jak už to bývá, děti berou všechno vážně a doslova, takže pro ně neexistuje malá nebo méně důležitá lež. Jestliže tedy sousedce s ledovou tváří tvrdíte, že dnes jí nemůžete pomoci s úklidem domu, protože vám není dobře, ale váš potomek vidí, že jste ve výborné formě, v hlavě si to prostě nesrovná.

Jak na Strašpytlíka:

* Tak jako v jiných případech spolehlivě funguje dodržování denního řádu a oblíbených rituálů.

* Doma by měla vládnout klidná a veselá atmosféra, ideální je, když se prcek do situace, jíž se obává, prostě nedostane - takže žádné zkoušky odvahy!

* Dítěti zcela jistě prospěje kolektiv.

* Pokud se váš potomek bojí něčeho konkrétního, třeba vysavače nebo psa, je dobré pořídit mu hračku v podobě obávané věci či zvířete a s živým předobrazem seznamovat dítě postupně.

* Rozhodně nedovolte, aby se dítěti někdo za bázlivost posmíval - aby se přestalo bát, musí si věřit.

* Tak jako lze strach vsugerovat, každé dítě se ho může i zbavit, dopřejte mu čas a buďte trpěliví.

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Témata: Děti, Časopis Maminka, Batole, Otesánek, Strašpytlík, Ilona Špaňhelová, Denní řád, Fanta, Dětský věk, Televizní zpráva, Karkulka, Desetiletý syn, Oblíbený rituál