[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Aby nás všechny Bůh potrestal, protože jsme smilnili nebo kradli či učinili sobě rytiny, jak to jasně zakazuje v desateru přikázání, seslal na nás děti s virózou, rýmou nebo kašlíkem. Na první dobrou to nejsou žádná vážná onemocnění neslučitelná se životem, ale je to něco, co není nejen oslavováno, ale navíc to není v dětském kolektivu přijímáno s potleskem. Prostě žijeme v době, kdy se nemocné děti do školek a škol neposílají. To se prostě nedělá, je to špatné, nelidské a podobně. Ačkoli dítěti kromě kašle a mírně zvýšené teploty ve výsledku vůbec nic není, musí zůstat doma a s ním minimálně jeden rodič, popřípadě velmi dobře vycvičený primát. Ne každý si ale může dovolit vlastnit velmi dobře vycvičeného primáta, takže s nemocnými dětmi zůstáváme doma my.
Dřív bylo toto pravidlo zůstávání kašlajícího dítěte doma poměrně benevolentní. Dokud dítě bylo schopno alespoň částečně chodit bez toho, aby upadlo, zvracelo či blouznilo z horeček, kašlající dítě s mírně zvýšenou teplotou se běžně ráno odevzdávalo do školy s rozkazem: „Ne abys učitelce řekl, že jsi měl teplotu. Že já blbec tě vůbec měřil.“ Po temných časech šestnácti i více covidových vln se však situace změnila. Lidé jsou vůči nemocem více nedůvěřiví, a jakmile někde někdo zakašle, anebo mu začne téct krev z uší a očí a z boláků všude po těle mu vytéká hnis, pojmou podezření a začnou se vyptávat.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Už mám předplatné. Přihlásit se