[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem poznal Olču, tak Kátě byly čerstvě tři roky. Po našem seznámení jsem se nestal dalším, nebo jak se říká, nevlastním otcem. Spíš jsem se cítil jako vetřelec, který jí bere prostor, pozornost a co je nejhorší, tak jí bere mámu.
Tohle mi došlo až po prvním roce našeho soužití. Naštěstí se mi obě ty ženy líbily tolik, že jsem si řekl, že na tom zkusím zapracovat a pochopit, o co tady vlastně komu jde. Během toho prvního roku, kdy jsme prožili spoustu nepříjemných situací, jako například „Mami, já nechci, aby tady Jirka byl!, Mami, já nechci, aby se na mě Jirka koukal!“, jedna bomba střídala druhou.
Občas to ale byla opravdu kovbojka a chtělo se mi to vzdát. Pochopit, co chce a co si myslí jedna žena, je těžký, ale pochopit, co chtějí dvě ženy, to už je celkem těžká písemka, a když u toho ještě nechcete zapomenout sami na sebe, to už si myslím, že je frajeřina :-)
Až s Káťou jsem si uvědomil, že moje vlastní dětství je pryč.
Naštěstí tím, jak Káťa rostla a my s Olčou dospívali jak věkem, tak ve vztahu, šlo to všechno líp a líp… Nepříjemné situace ustávaly a začaly se objevovat i ty příjemné. Já jako floutek jsem nikdy nic podobného nezažil, ale když za vámi poprvé přijde dítě vašeho partnera a řekne, že si chce hrát jenom s vámi, tak jsem šel do kolen, prostě dojatej. Po všem, co člověk po sobě musel nechat sklouznout za zloby toho malého dítka, tak přišla a chtěla si se mnou hrát? Hustý. Nedlouho po tom přišly další novinky, jako že chtěla ode mě uspávat, číst pohádky a třeba i hlídat. A teď, kdy se známe tři roky a Káťa oslaví šesté narozeniny? Ze stavu, kdy se s Káťou musím jen snést, se najednou stáváme kamarády. Už jsme dokonce takoví kámoši, že můžu v Olinčině výchově dělat toho přísného policajta a vím, že mě Káťa má i tak ráda. Blbneme spolu, zlobíme společné Olí, no prostě „kravíme“.
A když mi došlo, že ve mně už taky vidí oporu, když potřebuje pohladit poté, co upadne, nebo potřebuje pomoct, když se jí něco nedaří, anebo za mnou běží se schovat, když jí kluci prohánějí po louce, tak to jsou momenty, kdy mám neustále trochu slzu v oku a jsem na nás pyšný za to, že jsem tak šikovní, a za to, že se máme. A to už jsou věci, které v člověku vzbuzují také tu nejvíc klišé hlášku, a to „až budeš mít dítě, tak to pochopíš“.
Ze stavu, kdy se s Káťou musím jen snést, se najednou stáváme kamarády.
Ale jo, díky tomu, že jsem ty moje holky, potkal, jsem to pochopil. Prostě už to není jenom o dvou, ale minimálně o třech. Člověk zaujímá jiná stanoviska k situacím a názorům. Když náhodou vyrazím na kole a ještě větší náhodou bez helmy, tak už mi to není tolik jedno. Když musím být celý týden déle v práci, tak už mi to není tolik jedno. Když se potřebuju přít o nějaké maličkosti s Olí a chci být hlasitý, tak už mi to není tolik jedno. A když chci s klukama v pátek večer na tom pivíčku posedět déle a být oproti domluveným plánům na víkendový výlet nepoužitelný a proležet celé dva dny, tak už mi to také není tolik jedno. Prostě jsem to pochopil, až když se opravdu starám o dítě. Co je další nepřenosná zkušenost, je zrcadlení věcí, které nám vadí na sobě samých. To, že se říká, že to, co nám vadí na ostatních, nám ve skutečnosti vadí na nás samotným, to jsem věděl.
Když musím být déle v práci, tak už mi to není tolik jedno.
No jo, ale u tak čisté a bezprostřední bytosti, jakou je dítě, to má ještě úplně jiné grády. Natož pak nějaké povely, které se týkají praktických věcí. Odhadnout, kdy je nějaký rozkaz odůvodněný, nebo je to jenom manýra spojená s tím, že prostě jako rodič můžu, je složité a často se sám před sebou stydím. Věty začínající „Musíš…“ a „Mělo by se…“ se potom ukážou jako výmysl lidí, kteří už zapomněli být dětmi. Až s Káťou jsem si také uvědomil, že moje dětství je pryč. Že všechny ty příběhy, kde se mluví o ztrátě fantazie, jako je příběh o Petru Panovi, už vidím z pozice dospělého a že už to neumím. Když se mě někdo zeptá, co je lepší, jestli děti mít nebo nemít, tak v tom mám jasno. Jedno mám, sice tak na půl, ale už to mě dost učí a mám pocit, že vedle Káti rostu i já. Skoro si říkám, že by to možná chtělo další, ale je to těžké rozhodnutí, když období floutkovství není zase tak daleko a bezohledně zlobit by se mi ještě tak chtělo.