Maminka.czChování a vztahy

Fejeton otce: "Každý okamžik strávený se synem je k nezaplacení"

redakce 15.  10.  2016
Jan Smetana, populární moderátor sportovních a zábavních pořadů, vychovává se svou manželkou její dceru z předchozího vztahu a před dvěma a půl lety se jim narodil syn Bastien. Jak si užívá roli otce a z čeho je i dnes pořád naměkko?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Bastien je pěkné číslo. Jistý Jóžin prý kouše, saje a rdousí, ale hnojící aeroplán ho údajně spolehlivě zažene. Báša má s touhle známou postavou opravdu hodně společného, navíc ještě řádí, vyvádí, neustále se všemu řehtá, je jak pytel blech a k tomu všemu je mistrem výrazů. Ve své mimice jich má snad tisíc, na každou situaci. To z něj dělá neuvěřitelně sladkotonážní bejby.

Naše milované, pro které bychom se nejspíš rozkrájeli, ale k tomu snad nikdy nedojde. Mám s ním hodně společného. Když se narodil, brečeli jsme oba stejně, on ale za dva a půl roku, co poznává svět, hodně vyspěl, kdežto já mám pořád slzy na krajíčku, když ho jen tak sleduju.

Dokázal bych to celé hodiny! Je to až neuvěřitelné, co pro mě znamená a kolik mě toho naučil. Nevím, jestli si vůbec uvědomuje, jak jsem z něj naměkko a jak je krásný, protože si mě dokáže slušně vodit, doslova jako papírového dráčka, který poletuje ve větru a kterému jeho pán udává směr taháním za šňůrku. Ano, někdy se přistihnu, jak skáču podle jeho not a dělám přesně to, co chce.

Někdy se přistihnu, jak skáču podle jeho not a dělám přesně to, co chce on.

 


Zároveň ale vím, jak na něj. Musím, protože chci, aby v tomhle životním labyrintu nebloudil a aby si vždycky věděl rady. Jsem rád, když mu můžu ukazovat obrázky ryb a vymýšlet neexistující příběhy nebo když společně listujeme knížkou a on druhý den vyjmenovává obrázky, které tam viděl. Být tátou je asi ta nejtěžší role, jakou chlap může v životě mít. A zároveň nejzodpovědnější.

Chtě nechtě jsou děti zrcadlem rodičů. Moc bych si přál, aby Bastien, až bude starší, na mě byl pyšný. Až mi jednou řekne, že si mě váží, tak zas budu nejspíš znovu bulet jako všechny želvy na světě. Štěstím i dojetím. I v tom je pro mě obrovskou motivací. Za žádnou cenu se před ním nechci chovat hloupě, a že já to, ostatně jako asi každý, někdy dokážu… :-)

Ale to všechno je ještě dlouhá cesta, hodně křižovatek a zatáček, za které není vidět. Těším se na to, protože člověk by měl mít v životě velké sny a plnit si je. Od doby, kdy se Bastien narodil, neřeším kraviny. Skutečně si myslím, že mě ten malý cvrček posunul dál. Nejen, že ho vnímám jako absolutní středobod vesmíru, ale o to víc si cením i rodiny. Já nikdy nebyl na ženění a s tím spojené pompéznosti, ale teď jsem hrdý na to, že můj vlastní syn mohl být na naší svatbě s Evičkou.

Moc bych si přál, aby Bastien, až bude starší, na mě byl pyšný.

 


A byl skvělý, užíval si společnost a těšil ho zájem okolí. To bylo vidět, protože rozdával úsměvy na všechny strany. I v tom mě hodně naučil: vážit si vzácných chvil, kdy můžeme být všichni pohromadě. Já, má žena Evička, Nicolka a Bastienek. Jsme jedna parta, jeden tým. Sport mi dal do života snad víc než všechny školy dohromady.

Hrál jsem basket a musel jsem se naučit vnímat a ctít svou roli v družstvu, stejně tak i skousávat porážky, ale třeba i šílet štěstím při těžkých výhrách. Chtěl bych, aby to Bastien měl stejně. Vedeme ho k tomu, aby ho nezlomily drobné nezdary, aby sám hledal řešení. Těším se, až s ním budu chodit rybařit, střílet na koš nebo mastit pinec. Přál bych si, aby chytil tu největší štiku nebo vyhrál Wimbledon, ale hlavně chci, aby byl opravdu šťastný. Před pár dny jsem si zaběhl svůj další půlmaraton, ten den jsem nebyl zrovna v ideální kondici a na mém výkonu to bylo dost znát.

Nohy mi tuhly, byly jako zalité v betonu a já odpočítával metry k cíli. Ten byl vážně v nedohlednu, sluneční paprsky mi bičovaly tělo a slaný pot mě štípal do očí, otřít si je zpocenými pažemi nebylo možné. Nechci přehánět, ale chtělo se mi opravdu zvracet, ovšem má povaha mi zakázala ten závod vzdát. I kdybych se měl dobelhat po čtyřech, těch dvacet jedna kilometrů dám. Tak jsem vychovaný, nepodělat se a jen tak věci nevzdávat. Myslel jsem při tom na Bášu, jak čeká v cíli, a představoval jsem si, že až jako poslední přiběhnu, bude tam a bude mě mít za hrdinu.

Teď má takové to období a je to moc krásné. Sázíme spolu strom, já vykopu díru a dávám do ní malý, ani ne metrový smrček. Nato Báša běží za mámou a říká: „Táta je silák!“ :-) Jsou to všechno maličkosti, ale strašně důležité. To vím teď, přitom se mi ten stromek zrovna v ten moment sázet moc nechtělo, sám v sobě jsem hledal nějaké výmluvy. Opět je to další důkaz toho, jak je pro mě Bašulka inspirující a jak mě motivuje. Každý okamžik s ním strávený je k nezaplacení. Bastien je to největší číslo na světě, moje jednička.

Fejeton otce: Jaké je to stát se nevlastním tátou?
Matěj Ruppert o nejoblíbenější hračce: V Tatrovce jsem jako malý i spal
Petr Rajchert: Nebuďme z dětí tolik „uvaření”!
Témata: Časopis Maminka, Chování a vztahy, Syn, Jen pro tatínka, Fejeton otce, Wimbledon, Basa, Labyrint, Půlmaraton, Jožin, Středobod, Nejtěžší role, Okamžik, Jozin, Bastien, Drac, Nejoblíbenější hra, Tahání, Matěj Ruppert, Metro, Kaz, Oka, Fejeton, Největší číslo, Povaha