[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když se Rozárka narodila, říkal jsem si, jak moc úžasné to je. Když jí bylo půl roku, najednou to bylo úplně jinačí a říkal jsem si to samé. Dnes jsou jí tři roky a je to opravdu paráda. Neustále se to mění a já si říkám, kam až ta úžasnost půjde!? :-)
Rozárce se na svět moc nechtělo, žena přenášela tři týdny a já viděl, jak těžké to pro ni bylo. I příchod na svět byl trochu dramatický. Žena měla rodit přirozeně, jenže při porodu došlo k nějakým komplikacím, a tak se lékaři nakonec rozhodli pro císařský řez. Porod byl totiž vyvolávaný, a když jí píchli oxytocin, na vlastní oči jsem na monitoru viděl, jak moc se to Rozárce nelíbilo.
Tep jí vyskočil tak rychle, že jsem jen zíral. Jako laik bych si však nedovolil do toho lékařům mluvit, i když jsem byl teda pěkně nervózní. Přejezd na sál byl fofr, stejně tak i zákrok samotný, naštěstí péče lékařů v porodnici U Apolináře byla skvělá, a tak se nám narodila zdravá holčička. A my měli a máme obrovské štěstí.
Máme totiž klidné dítě, a že vím, o čem mluvím. Vidím totiž moc dobře v okolí, co všechno jiní rodiče se svými potomky občas zažívají. Netroufám si říct, čím to je, ale opravdu se s naší dcerou dokážeme dohodnout. Ne direktivně, ale dáme si ten čas, obrníme se trpělivostí a snažíme se jí vždycky vysvětlit, co po ní chceme, proč to či ono nemá dělat a podobně. Rozárka poměrně často přistoupí na kompromis.
Ale abych pořád jen nechválil, je i tvrdohlavá. No, zřejmě po tatínkovi… Takže občas mezi námi k menšímu střetu dojde, mojí úlohou totiž není jen všechno povolit, od toho jsou ostatně na světě babičky :-)
Rozárku se se ženou snažíme brát jako partnera, kterému je prostě věci potřeba vysvětlovat. S tím taky souvisí ta trpělivost, kterou jsem zmiňoval. Ale osvědčuje se nám to! Nezakazujeme, dáváme spíš jakási doporučení. Ta ji motivují, aby dospěla k tomu, že to, co po ní chceme, pak také nakonec sama chce.
Hodně to ale vychází z nás, rodičů. Děti jsou jako houby, co si budeme povídat. Nasávají „nás“, napodobují, takže základ všeho je začít u sebe… Na zadek dostala asi třikrát, byla to většinou taková ta výchovná plácnutí. Podle mě je daleko lepší dát jednu na zadek než mít mezi sebou „napnelismus“. To plácnutí není přece o bolesti, ale o tom uvědomění si, že je něco špatně.
K televizi Rozárku moc nepouštíme, a tak tatínka hrát ještě neviděla, ale není kam spěchat. Televizi má povolenou jen na večerníčky, které jí pouštíme. Jede u nás stará česká klasika: Broučci, Krteček, Maxipes Fík… Kdysi jsem jel ráno dělat rozhovor do televize, tak to ji manželka nechala se podívat, slíbil jsem jí totiž, že ji na dálku pozdravím. Jinak moji profesi nijak neřeší.
Se ženou děláme věci podobně a ještě se nám nestalo, že bychom měli ve výchově nějaký názorový rozpor. Jediný rozdíl je v tom, že já jsem ten tvrdohlavější a přísnější, tudíž vyžaduju větší důslednost. Žena, když po Rozárce něco chce a vidí, že to vede ke konfliktu, raději převede pozornost na něco jiného a k tomu, co chtěla, se dostane oklikou o něco později, zatímco já vyžaduju, aby se daná věc dobrala ke konci hned a bylo vše vyřešené.
by měl mít určitou autoritu. Manželka takové autority těžko dosáhne, když je s malou třikrát víc času než já, takže chápu, že to dost dobře nejde. A je to tak v pořádku. Jinak jsem tatínek „na blbnutí“. Když bývám míň doma, ta vzácnost mezi námi je hezká. Jenže trvá do momentu, kdy na Rozárku přichází únava. To vyžaduje jen a pouze maminku.
Pro mě je odměna, když třeba netočím a jsem doma delší dobu, to se pak stávám rovnocenným rodičem :-) Je krásné, když za mnou malá večer přijde a ptá se, jestli jdu ještě do divadla, a že pokud ano, tak by si mě před odchodem prý ještě užila…
Se ženou se nám podařil celkem husarský kousek: naučili jsme Rozárku poměrně brzo na nočník. Jsme trochu blázni, ale začali jsme už někdy okolo půlroku. Dali jsme na radu babičky, osvědčilo se to a bylo to neuvěřitelné. Myslím si, že úspěch spočíval v tom, že nemohla ještě moc protestovat :-) Koupili jsme jí nočník s velkým opěradlem, takové křesílko, seděli u ní, hráli si a povídali a za pár měsíců už to zvládala bez plíny. Tu jsme pak dávali jen na noc.
Vím, že doktoři říkají, že dávání na nočník je jen o vykonání potřeby, my ho však u nás máme spojený se zábavou. Babička s dědou navíc Rozárku naučili, že jí nejen za úspěšný nočníkový „výkon“ tleskají, a tak nás malá hodně pobavila, když u nás jednou byla větší společnost a ona právě vykonávala potřebu. Každého sjela upřeným pohledem, dokud nezačal tleskat také :-)
Rozárka mě kromě jiného naučila trpělivosti. A také jsem se naučil vstávat rychle a s úsměvem. Jsem totiž ten typ, který ráno tisíckrát zamáčkne budík. Když mě ale přichází ráno vzbudit, vstávám rychleji, a protože bych si nikdy nedovolil být na ni nevrlý, tak i s úsměvem. Díky ní jsem v sobě objevil ještě něco. Určitou nenávist vůči všem, kteří ubližují dětem…
Když jsem nedávno točil poměrně dlouho na Šumavě, neváhal jsem a na otočku jel přes dvě hodiny domů, jen abych ji viděl. Často spolu chodíme na dlouhé procházky. Máme spoustu oblíbených míst, takže si Rózička vybere, kam chce jít, a vyrážíme za dobrodružstvím. Nedávno se venku vyhřívala na sluníčku a říká: „Tatínku, to je taková krása…“ Až mě to dojalo. I proto jsme se přestěhovali na vesnici.
Moji rodiče žijí také na venkově, chovají králíky, kozy, takže je Rozárka prakticky pořád se zvířátky. Ostatně co se babiček a hlídání týče, jsme se ženou rádi, že si naši berou vnučku celkem často i na několik dnů. Toho pak využijeme a rádi trávíme čas jen spolu. O Rozárce se však vydržíme nebavit většinou jen hodinu :-)