[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Už od narození svého dítěte to jistě vnímáte. Pláč je pro něj způsob, jak říct, že je smutné, naštvané, zraněné, že trucuje nebo nesouhlasí, ale také cesta, kterou poutá pozornost, žádá si vaše obejmutí a blízkost nebo se pokouší postupem času „vydupávat“, dosahovat svého. Tak jako tak, v každém pláči je zpráva a je třeba v ní správně číst i dobře zvážit, jestli a jak na ni odpovíte. Protože jsou rodiče, kteří si myslí, že je třeba zareagovat pokaždé (aby dítě nemělo pocit, že jej nevnímáte, že pro vás jeho pocity nejsou důležité), ale také tací, kteří dítě „otužují“ vyplakáváním a od plenek ho učí, že si nic nevybrečí a že život není pro „bábovky“… Obojí je svým způsobem extrém. Reagování na sebemenší slzičky i to, když je v rámci spartánské výchovy ignorujete. Ale o to víc si ale určitě říkáte: Co je vlastně správně?
„Pravdu ani co je správně nehledejme. U každého z nás pláč dítěte vyvolá zcela jiné pocity. Hodně to souvisí s tím, jak na pláč a prožívání našich emocí reagovali rodiče. Zda jsme mohli své emoce prožívat. Pokud nám nebylo v příliš řízené, direktivní výchově dobře, máme u svých dětí tendenci jít do opaku – hranice nedávat. Ten, kdo měl bezhraniční volnost, zkouší být tím přísnějším. V kurzech Akademie rodičovství se tomuto tématu hodně věnujeme,“ vysvětluje Iva Kyselá z Akademie rodičovství, a mně se hned vybaví rozhovor, který jsem vedla nedávno s jedním z tatínků od nás ze školky. Vyprávěl mi, že když byl malý, rodiče ho vychovávali laskavě. Dokonce řekl, že příliš laskavě. Prý kvůli tomu v životě dost vytrpěl, protože neměl ostré lokty. Proto svému vlastnímu synovi nic moc neodpouští, je to táta drsoň a na takový pláč kvůli odřenému koleni vůbec nereaguje. Ano, úplný opak, než jeho rodiče. Vlastně tak je nám to dané – zrevidovat výchovu vlastních rodičů, najít na ní chyby a slíbit si, že je nebudeme opakovat, protože jim přikládáme určité následky ve svém životě.
V přístupu výše zmíněného tatínka se pak promítají hned další dva faktory, které ovlivňují míru rodičovské reakce na pláč dítěte. Totiž, „co chcete, aby z vašeho dítěte vyrostlo“ a také se pochopitelně obvykle liší reakce mámy a reakce táty. Ani nespočítám, kolikrát jsem se v duchu naštvala na svého muže, když naší plačící dceři vykládal, že už je čas s těmi slzami přestat. Ano, vím, že jako táta chce, aby nebyla zbytečně zranitelná a skrze slzy se my lidé cítíme zranitelní i v hluboké dospělosti, ale přesto, slzy jsou spojené s emocemi a ty na povel zastavit neumí ani ti tátové.
„Někteří tátové řeší fňukání skutečně méně. Dávají tím nicméně dětem možnost zažít i jiný přístup než ten mateřský, ochranitelský, pečující. Dítě se tak odmala potkává s limity, neústupností, nároky. Do vínku díky tomu dostává pestrou paletu schopností, se kterými bude umět v dospělosti zacházet, a ne se to teprve učit. Takže ano, díkybohu za táty drsoně,“ vysvětluje také Iva Kyselá, proč pro děti mohou být obohacující oba přístupy. Mateřský, který je obvykle více vstřícný, plný pochopení, konejšivý. I ten tátovský, obvykle racionální.
Na čem pak záleží pochopitelně nejvíc, je to, proč vaše dítě pláče. A to je naštěstí dobře čitelné, dokonce i ve věku, kdy dítě není ještě samo schopno přesně popsat popudy, které ho k slzám přivedly. A směrem dál, ke školnímu věku, se důvody, potažmo druhy pláče, dají rozeznat stále snadněji. K slzám se přidává nonverbální komunikace neboli řeč těla, v předškolním věku děti problém už perfektně popíšou, a vy máte o práci méně. Potřebujete pak už jen zvolit adekvátní reakci a myslet na to, že pláč vám vlastně v mnoha ohledech chystá skvělou výchovnou příležitost. Pojďme se na pár situací podívat blíž.
Dítě zraněné fyzicky jednoznačně ocení obejmutí a ujištění, že bude dobře. I u malé třísky. „Když se i taková drobnost jako tříska stane poprvé a pro nás dospělé to nic není, pro dítě to může být velké. Může se leknout, neví, co se děje… A co uděláte vy? Když na pláč přijdete, zareagujete, řeknete tak dítěti mimo jiné: jsem tu u tebe, spolu to zvládneme. Zareagovat na pláč kvůli třísce nebo jiné maličkosti neznamená, že z plačícího dítěte budete dělat chudáčka, litovat ho nebo rozmazlovat. Ale když to neignorujete nebo nezesměšňujete, vysíláte k němu jinou zprávu: jste pro něj oporou a ono vám není jedno. A dítě má pak také na výběr, jestli vaši pomoc využije, anebo se se situací popere samo. Přičemž těch druhých pak s postupem věku přibývá,“ popisuje skryté významy komunikace s plačícím dítětem odbornice z Akademie rodičovství.
Ale to samé platí i u zranění emočního, kdy se dítě dostane do situace, v níž je smutné, stresované nebo jej například (poprvé) zradili kamarádi. V takovém případě je ještě důležité nabídnout pomoc a mluvit – o tom, co se stalo, co bylo důvodem pláče. Ale i o tom, jak si příště nenechat ublížit. Typicky děti zažívají zklamání ze situací typu: „Klárka mi slíbila, že mi půjčí panenku, a teď mi ji nechce dát“. Ano, je to zklamání, zvlášť u menších je to i důvod k pláči. A hlavně dobrá příležitost zapracovat na „sebeobraně dítěte“.
Můžete ho naučit, že si musí s Klárkou promluvit, ujasnit si, že sliby by měly platit, a pokud se situace opakuje, asi Klárka nebude ta „nej“ kámoška na světě. (Mimochodem, pomoct dítěti s takovou situací neznamená ji vyřešit za něj, ale naučit ho řešit ji do budoucna bez rodiče.)
„Tohle nic není! Přeháníš! Co blbneš, já tu odřeninu ani nevidím! Nefňukej, už jsi velká/velký! Já za tebou nebudu běhat pokaždé, když se rozbrečíš! Pláčem si nic nevydupeš, je ti to jasný? Jestli okamžitě nepřestaneš, nařežu ti, a konečně budeš mít důvod brečet?!“
Poznáváte se v těch větách? I já. Přestože je pro mě pláč prostě zpráva, ne vždycky mě její obsah nadchne a někdy (unavená, upracovaná…) bych její obsah nejraději úplně ignorovala. A občas reaguju ukvapenou hláškou, podobnou těm výše. Nicméně, jakmile zazní nahlas, rychle mě to probere. „Říkat dítěti, na tohle už jsi velká/ velký a podobné věci v pořádku určitě není. Zvlášť ne u situací, jimiž prochází poprvé. K tomu mám sama skvělý příklad se svou dcerou. Na první odběry krve šla až ve svých patnácti letech. A já ji u toho držela za ruku, jako kdyby byla malá. Proč? Věděla jsem, že to potřebuje, nikdy to nezažila. Žádné zlehčování nebo poměřování s lidmi kolem by jí v tu chvíli nepomohlo. A menším dětem nepomůže už vůbec. Spíše je to zarazí. Přece vám svým pláčem dávají zprávu, a vy ji nechcete „číst“? Pro dítě se sesype ten pocit bezpečí, že je přijímáno takové, jaké je. Tedy i plačící kvůli třísce nebo vyplašené z náběrů ještě uprostřed puberty,“ říká k tomu otevřeně Iva Kyselá z Akademie rodičovství s tím, že právě od vás jako rodiče potřebuje toho přijetí nejvíc. S ním v sobě vybuduje pevné základy, a venku už ho pak tolik nerozhází, když někdo tvrdí, že k jeho pláči není důvod.
Děti mají své povinnosti a nechce se jim do toho. Neuklidily si své hračky, vy naléháte, ony se začínají vztekat… a vzteklé jsou nakonec tak moc, že proti vám stojí a brečí vzteky. I tohle umí. A umíte vy správně reagovat? Odolat pokušení křičet vzteky stejně jako to plačící dítě je někdy sakra těžké, přesto to zkuste. Sedněte si k potomkovi tak, abyste se mohli jeden druhému dívat do očí. A úplně v klidu oznamte, že tohle nefunguje. Potřebuje se vztekat? V pohodě. Ono je tak nějak vždycky lepší, když jdou emoce ven. Ale najděte spolu způsob, který nerve uši celému sídlišti, který nepopuzuje a naučí dítě se vztekem pracovat efektivně. Můžete dítě naučit třeba… boxovat do velkého polštáře, oběhnout třikrát dům, dostat ze sebe ten vztek fyzicky. A pak ho nechat přijít na to, že odklad povinností si nevybrečí. Například. A že příště bude pro všechny jednodušší povinnosti splnit hned.
10 zásad dobrého rodiče
Tím se dostáváme k pláči, který děti umí použít jako nátlak – hodně jim to funguje s babičkami, které nemají to srdce dívat se nauslzeného broučka a koupí mu klidně tři lízátka za den, jen aby se zase dítě usmívalo. Ale vy nejste babička, vy jste máma. Proto vlastně můžete opakovat postup uvedený výše: s klidem, nicméně pevně vysvětlete, co potřebujete. Ne, nedovolíte další pohádku, další čokoládu, pozdější spaní. Můžete se pokoušet do detailu rozebírat proč, ale dítě pod vlivem emocí vás v tu chvíli nebude vnímat dál než k větě „to ti nedovolím“, pak propadne afektu a nevidí, neslyší. Oznamte své stanovisko, nechte ho dovyplakat, a až potom objímejte a mluvte o tom, co se stalo a znovu zdůrazněte, že na vás nátlak pláčem neplatí. Nakonec si dítě potřebuje totiž odnést hlavně vědomí, že zkoušet něco podobného příště, je nesmysl. A že ho i přes celou tu scénu máte rádi.