[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zlatá medaile na mistrovství světa? Povýšení po letech tvrdé dřiny? Nové luxusní auto?
Tyhle nevšední zážitky jistě počechrají ego každému muži. Ale skutečné emoce, ty takzvaně "až na dřeň" – ty zažívají v úplně jiný okamžik.
Při zrození života, při prvním pohledu na malý uzlíček, který si mohou pochovat. Nevadí, že jsou z nich najednou malí kluci, kteří si nevědí rady, jak ten malý plod lásky chytit a jestli na něj roztomile žvatlat, brečet nebo se tvářit jakoby nic.
To, co nastávající táta cítí u porodu, je doslova koktejl emocí. Tatínky z naší galerie, kteří "byli u toho" a kteří se za své pocity nestyděli, nejčastěji přepadaly frustrace a bezmoc, že nemohou své rodící ženě nijak pomoct.
"Totálně bezmocný jsem sledoval, jak se moje milovaná žena mění v cizince, byla mi blízko, ale zároveň tak vzdálená, jakoby v jiném světě. Nevnímala mě, soustředila se jen na porod. Dodnes vůbec neví, co jsem jí říkal, jaká hudba u porodu hrála, ale mně to absolutně nevadí. Je pro mě tím největším akčním hrdinou. Navíc mi dala syna, a to mluví za všechno!" sdílel jeden z nich.
VIDEO: Takhle to vypadá, když se táta účastní porodu
Další z hrdých otců na porod samotný nevzpomíná úplně v dobrém, z porodního sálu musel být totiž vykázán.
"Po osmatřiceti hodinách porodu musela má žena podstoupit císařský řez. Vykázali mě na chodbu, a když jsem protestoval, že po tak dlouhé době už snad u zrození naší dcery můžu být, řekla mi sestra, že už si nepřeje řešit situaci, kdy jí otcové omdlévali a skončili s vícero jizvami než jejich ženy."
A co teprve účast při domácím porodu! Jeden z tátů se svěřil se svou zkušeností i dojmy.
"Doma je doma. Prvorozený syn se narodil v nemocnici, bylo to bez komplikací, ale oba jsme si se ženou nemohli zvyknout na personál, v podstatě úplně cizí lidi, sice odvedli dobrou práci, ale chyběla tam ta intimita okamžiku. Když žena u druhého těhotenství navrhla, že by chtěla rodit doma za pomoci duly, souhlasil jsem okamžitě. Měl jsem připraveno, co všechno jí budu povídat a pouštět, ale nakonec jsem byl tak konsternovaný právě tou brutální intimitou, že jsem jen opřený o okraj vany tupě zíral na ten zázrak, který tak hladce a krásně vyšel z jejího lůna. I teď, po osmi letech, mě tato vzpomínka dojme k slzám..."
Posuďte sami. Tihle tátové se zkrátka za své emoce, empatii ani slzy rozhodně nestydí.