Geniální děti s „DYS“: Běh na dlouhou trať, který se vyplatí

Když u našeho syna diagnostikovali dyslexii, mysleli jsme, že to nezvládneme. Nic jsme o tom nevěděli, netušili jsme, co si s takovým dítětem počít. Naštěstí nás paní učitelka v první třídě nasměrovala ke skvělé speciální pedagožce, která s Dominikem začala pracovat, a pozitivní změny se docela brzy ukázaly. Důležité je s dítětem pravidelně procvičovat zadané úkoly, nenechat to být, protože tyhle děti potřebují řád a pravidelnost, a hlavně na ně nijak netlačit,“ vypráví třiatřicetiletá Dáša z Prahy.

Vážně má problém?

Přemýšlíte, zda se nějaké to „dys“ týká právě vašeho předškoláčka? Vy sami to můžete (pokud budete velmi pozorný rodič) postřehnout už v batolecím věku, ale nemusíte tomu přikládat důležitost. Děti, které mívají později ve škole potíže s psaním, čtením či matematikou, měly jako malé problémy se spaním, špatně jedly, začaly později mluvit, potíže jim dělala i krátkodobá paměť a velmi nerady dodržovaly nějaká pravidla chování.

Pro okolí zlobidla, která by zasloužila na zadek, pro odborníky děti, které trpí pravděpodobně ADHD (poruchou pozornosti). Později ve škole se pak jejich „hendikep“ projeví naplno a vy jste najednou naprosto bezradní, protože nevíte, co si počít. A pokud se navíc dostane takové dítě do školy, kde s žáčky s těmito specifickými problémy neumí pracovat (nebo nechtějí, protože je to jaksi „navíc“), velmi rychle dostane nálepku hloupé nebo problematické.

Odborníka byste ale měli vyhledat mnohem dříve než ve druhé třídě – podle speciální pedagožky Pavly Bubeníčkové už v okamžiku, kdy potomek vykazuje odchylky v psychomotorickém vývoji. Jak totiž podotýká, jestliže nebude mít správně vyvinutou hrubou motoriku, bude mít potíže se sedem, koncentrací pozornosti, s dlouhodobým ukládáním informací, rytmem (psaní, čtení, automatizace úkonů), učením (tzn. naučit se číst, psát a počítat v náročném školním tempu).

Máte-li tedy „zpoždění“ a diagnózu „dys“ jste se dozvěděli nedávno a teprve s nástupem do školy, možná se vám hodí pár dobrých rad. Protože jak říká psycholožka Jiřina Prekopová: „Jestliže chcete od někoho něco vzít, musíte mu to nejdříve sám dát.“ To znamená – když od ratolesti očekáváte soustředěnost, cílevědomost a klid, musíte mu ukázat, jak se to všechno dělá.

Co dělat, jak s takovým dítětem pracovat a jak se chovat?

• Hlavně to chce hodně trpělivosti, a to skutečně velké množství. Připravte se na každodenní boj, který ne vždy vyhrajete.

• Zaměřujte se především na rozvoj hrubé motoriky a důsledně s potomkem cvičte! Je to pro jeho dobro. Podle speciální pedagožky Bubeníčkové mají rodiče někdy problém přijmout fakt, že jejich dítě potřebuje speciální péči – „já jsem přece taky vyrostl a nepotřeboval jsem cvičit ani dělat nic navíc!“ Oni ale měli štěstí, že vyrůstali v mnohem větší pohybové svobodě.

• Ideální metoda cvičení je ta, kterou vám někdo „ušije“ na míru.

• Důležitá je komplexnost – jeden odborník to sám nezvládne, zapotřebí je obvykle spolupráce fyzioterapeuta (ten se „stará“ o rozvoj hrubé motoriky a senzomotoriky), logopeda (tyto děti mívají obyčejně i logopedické potíže, takže jim pomáhá s vývojem řeči, koncentrací pozornosti a grafomotorikou), speciálního pedagoga (pomáhá rozvíjet percepční funkce, motorické a poznávací, které dítě potřebuje k psaní, čtení a počítání), psychologa (sleduje aktuální vývoj psychických funkcí a je koordinátorem, který terapii řídí), neurologa, někdy i očního lékaře a také učitele. Praxe je ale často naprosto odlišná.

• Nepropadejte panice – diagnóza poruchy učení není žádná tragédie. Je dobře, že u ratolesti bylo „dys“ odhaleno. Dříve tyto děti končily ve zvláštní škole, nyní můžou dítka s dysporuchou díky diagnóze, školním vyrovnávacím opatřením, pravidelné práci rodičů i vlastní péči klidně vystudovat vysokou školu.

• Naslouchejte odborníkům a plňte jejich doporučení (zejména jsou důležitá pravidelná domácí nápravná cvičení, změna stylu domácí přípravy a podobně).

• Dyslexie a další „dys“ se dají diagnostikovat až ve chvíli, kdy se žáček už nějakou dobu učí číst a psát, už je relativně velký a obvykle si své potíže se čtením a psaním uvědomuje a vadí mu to. Proto je dobré pravdivě mu situaci objasnit a ukázat možnost zlepšení. Vysvětlete mu, že když bude pravidelně trénovat, bude lépe číst a psát – pak bude ochotnější spolupracovat.

• Důležité je nepolevit a poctivě s dítětem pracovat, teprve pak jsou patrné výsledky.

• Ratolest motivujte, vymýšlejte zábavné přístupy (například spolu soutěžte a zkoušejte si cvičení, na chvíli otočte role a dítě bude zkoušet vás, dávejte drobné odměny za splněné dílčí cíle atd.).

• Nedělejte z potomka chudinku, nelitujte ho, ale pravidelně s ním cvičte. Udělejte si na něj vždycky dostatek času a přistupujte k cvičení klidně, snažte se nevybuchnout a nekřičet na něj (i když z vlastní zkušenosti musím říct, že je to někdy hodně těžké).

• Dítě musí cítit, že ho milujete takové, jaké je – i když škrábe jako kocour nebo čte tak, že nerozumíte ani jednomu slovíčku, ratolest má zkrátka cítit, že je doma v bezpečí.

• Na druhé straně neomlouvejte „dyspotížemi“ věci, které s tím nesouvisejí, aby se za ně vaše zlatíčko nezačalo schovávat a vymlouvat se na ně při každé příležitosti – například dítko s dysgrafií a dysortografií může napsat špatně diktát, ale ústně by gramatická pravidla mělo ovládat. Pokud je neumí ani ústně, pak se jedná o chyby z neznalosti, a ne o specifické chyby, a měly by být normálně klasifikovány. Stejně tak zapomenutý domácí úkol není projevem dyslexie (ovšem časté zapomínání je projevem poruchy pozornosti).

• Důležité je vydržet. Je to běh na dlouhou trať, ale vložená práce se opravdu vyplatí.

Zvlášť v dnešní době, která je na čtení hodně postavená – kdyby mělo dítě potíže i v dospívání, bylo by oproti ostatním znevýhodněno při vybírání další školy a na trhu práce a některá povolání by pro něj byla nedostupná. V dospívání a v dospělosti se již vše napravuje velmi těžko, podotýká psycholožka Tereza Beníšková.